Slide 1

Ryby

Slide 2

Kolouch

Slide 3

Pták

Kdo jsem

NA POČÁTKU

Příběh nebe a země

Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch.

Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo „den“ a tmu nazval „noc“. Byl večer a bylo ráno, den první.

Bůh řekl: „Ať je uprostřed vod obloha, aby oddělovala vody od vod!“ Bůh učinil oblohu a oddělil vody pod oblohou od vod nad oblohou – a stalo se. Bůh nazval oblohu „nebe“ a byl večer a bylo ráno, den druhý.

Bůh řekl: „Ať se vody pod nebem shromáždí na jedno místo a ať se ukáže souš!“ – a stalo se. Bůh nazval souš „země“ a shromáždění vod nazval „moře“. A Bůh viděl, že je to dobré.
Tehdy Bůh řekl: „Ať země zplodí zeleň: byliny nesoucí semeno a různé druhy plodných stromů nesoucích ovoce, v němž je jejich semeno na zemi!“ – a stalo se. Země vydala zeleň: různé druhy bylin nesoucích semeno a různé druhy stromů nesoucích ovoce, v němž je jejich semeno. A Bůh viděl, že je to dobré. Byl večer a bylo ráno, den třetí.

Bůh řekl: „Ať jsou na nebeské obloze svítilny, aby oddělovaly den od noci; budou znameními k určování období, dnů a let; budou na nebeské obloze svítilnami k osvětlování země!“ – a stalo se. Bůh učinil dvě veliké svítilny: větší, aby vládla dni, a menší, aby vládla noci; učinil rovněž hvězdy. Bůh je umístil na nebeské obloze, aby osvětlovaly zemi, aby panovaly nade dnem a nocí a aby oddělovaly světlo od tmy. A Bůh viděl, že je to dobré. Byl večer a bylo ráno, den čtvrtý.

Bůh řekl: „Ať se vody zahemží množstvím živočichů a nad zemí pod nebeskou oblohou ať létají ptáci!“ Bůh tedy stvořil velké mořské obludy a všemožné druhy čilých živočichů, jimiž se zahemžily vody, i všemožné druhy okřídlených ptáků. A Bůh viděl, že je to dobré. Bůh jim požehnal a řekl: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích; také ptáci ať se rozmnožují na zemi.“ Byl večer a bylo ráno, den pátý.

Bůh řekl: „Ať země vydá různé druhy živočichů: různé druhy dobytka, drobné havěti i polní zvěře!“ – a stalo se. Bůh učinil různé druhy polní zvěře a dobytka i všemožné druhy zemské havěti. A Bůh viděl, že je to dobré.
Tehdy Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem, nade vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi.“

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu,
k obrazu Božímu stvořil jej:
jako muže a ženu stvořil je.

A Bůh jim požehnal. Bůh jim řekl: „Ploďte a množte se, naplňte zem, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem i nad každým živočichem lezoucím po zemi.“
Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám všechny byliny vydávající semeno na celém povrchu země i každý strom, na němž je ovoce vydávající semeno. To vám bude za pokrm. Také veškeré polní zvěři, všem nebeským ptákům i všemu, co leze po zemi, zkrátka všemu, co má v sobě život, jsem dal za pokrm všechny zelené byliny“ – a stalo se. Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré! Byl večer a bylo ráno, den šestý.

Tak bylo dokončeno nebe a země s veškerou jejich rozmanitostí.
Sedmého dne Bůh dokončil dílo, na němž pracoval; sedmého dne odpočinul od veškeré práce, kterou dělal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil jej, neboť v něm Bůh odpočinul od všeho díla, jež vykonal, když tvořil.
To je příběh nebe a země, o jejich stvoření.

V Boží zahradě

Tenkrát, když Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, na zemi ještě nebylo žádné polní křoví a nerostly žádné polní byliny. Hospodin Bůh na zem ještě nesesílal déšť a nebyl ani člověk, který by obdělával půdu. Ze země však vystupovala pára a zavlažovala celý zemský povrch.
Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí.
Hospodin Bůh vysázel v Edenu na východě zahradu a do ní postavil člověka, jehož zformoval. Hospodin Bůh nechal ze země vyrůst všelijaké stromy lákavé na pohled a dobré k jídlu, včetně stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra i zla.
Z Edenu vycházela řeka, aby zavlažovala zahradu, a odtud se rozdělovala do čtyř hlavních toků. První se jmenuje Píšon. Obtéká celou zemi Chavílu, kde je zlato, a zlato té země je výborné. Je tam i vonná pryskyřice bdelium a kámen onyx. Druhá řeka se jmenuje Gíchon; ta obtéká celou zemi Habeš. Třetí řeka se jmenuje Tigris a teče na východ od Asýrie. A čtvrtá řeka je Eufrat.
Hospodin Bůh tedy vzal člověka a usadil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil. Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu v zahradě můžeš svobodně jíst, kromě stromu poznání dobra i zla. Z toho nejez, neboť v den, kdy bys z něj jedl, jistě zemřeš.“
Hospodin Bůh také řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám; opatřím mu rovnocennou oporu.“
(Hospodin Bůh totiž zformoval ze země všechnu polní zvěř i všechno nebeské ptactvo a přivedl je k Adamovi, aby viděl, jak je pojmenuje. Jakkoli pak Adam nazval kterého živočicha, tak se jmenoval. Adam tedy pojmenoval všechen dobytek, nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Pro Adama se ale nenašla rovnocenná opora.)
Hospodin Bůh tedy na Adama přivedl hluboký spánek. Když usnul, vzal jedno z jeho žeber a zaplnil to místo tělem. Z onoho žebra, které vzal z Adama, pak Hospodin Bůh vytvořil ženu a přivedl ji k Adamovi.
Adam tenkrát řekl:

„To je konečně ona:
kost z mých kostí,
tělo z mého těla!
Bude se nazývat manželkou,
neboť je vzata z manžela!“

To proto muž opouští otce i matku – aby přilnul ke své manželce a stali se jedním tělem. Oba dva, muž i jeho žena, byli nazí a nestyděli se.

První hřích

Nejchytřejší ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh učinil, byl had. Ten řekl ženě: „Opravdu vám Bůh zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“
„Ovoce stromů v zahradě jíst smíme,“ odpověděla žena hadovi. „Ale o ovoci stromu uprostřed zahrady Bůh řekl: ‚Nejezte z něj, ani se ho nedotýkejte, jinak zemřete.‘“
Na to had ženě řekl: „Určitě nezemřete! Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo.“
Když tedy žena viděla, že onen strom je dobrý k jídlu a lákavý na pohled, strom žádoucí k nabytí rozumu, vzala z jeho ovoce a jedla. Dala i svému muži, který byl s ní, a také on jedl. Tehdy se jim oběma otevřely oči a poznali, že jsou nazí. Svázali tedy fíkové listí a udělali si zástěrky.
Vtom ale uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se zahradou za denního vánku. Tehdy se Adam a jeho žena skryli před Hospodinem Bohem uprostřed stromů zahrady.
„Kde jsi?“ volal Hospodin Bůh na Adama.
Ten odpověděl: „Slyšel jsem v zahradě tvůj hlas a dostal jsem strach, protože jsem nahý. Proto jsem se skryl.“
„Kdo ti řekl, že jsi nahý?“ tázal se Bůh. „Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“
Adam odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“
„Cos to udělala?“ řekl Hospodin Bůh ženě.
„Had mě podvedl, a tak jsem jedla,“ odpověděla.
Hospodin Bůh tehdy řekl hadovi:

„Za to, cos udělal, budeš zlořečený
mezi vším dobytkem i divokými zvířaty.
Po všechny dny svého života polezeš po břiše
a žrát budeš prach.
Rozpoutám také nepřátelství mezi tebou a ženou
i mezi tvým a jejím potomkem.
On ti rozdrtí hlavu
a ty mu rozdrtíš patu.“

Ženě řekl:

„Rozmnožím útrapy tvého těhotenství,
své děti budeš rodit v bolestech.
Po muži budeš dychtivě toužit,
on ti však bude poroučet.“

Adamovi řekl:

„Protožes poslechl svou ženu
a jedl ze zakázaného stromu,
země bude kvůli tobě zlořečená!
Po všechny dny svého života
z ní budeš jíst v útrapách;
bude ti plodit trní a bodláčí
a ty budeš jíst polní byliny.
V potu tváře budeš jíst svůj chléb,
dokud se nevrátíš do země,
neboť z ní pocházíš:
Prach jsi a v prach se obrátíš!“

Adam pak dal své ženě jméno Eva (to jest Živa), neboť ona byla matkou všech živých.
Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožený oděv a oblékl je. Hospodin Bůh si tehdy řekl: „Hle, člověk se stal jakoby jedním z nás, neboť zná dobro i zlo. Nyní se tedy postarám, aby nevztáhl ruku, nevzal také ze stromu života a nežil navěky.“ Proto Hospodin Bůh člověka vyhnal ze zahrady Eden, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Vyhostil člověka a na východní straně zahrady Eden umístil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.

Kain a Abel

Adam se miloval se svou ženou Evou a ta počala a porodila Kaina. Tehdy řekla: „Získala jsem od Hospodina muže!“ Porodila také Ábela, jeho bratra. Ábel se pak stal pastýřem ovcí, ale Kain obdělával půdu.
Po nějaké době se stalo, že Kain přinesl Hospodinu oběť z plodů země, zatímco Ábel ji přinesl z prvorozených ovcí svého stáda a z jejich tuku. Hospodin našel zalíbení v Ábelovi a v jeho oběti, ale v Kainovi a jeho oběti zalíbení nenašel. Kaina to rozlítilo, až se mu zkřivila tvář.
Hospodin tedy Kainovi řekl: „Proč se zlobíš? Proč máš zkřivenou tvář? Copak tě nepřijmu, když budeš jednat dobře? Když ale nebudeš jednat dobře, pak ve dveřích číhá hřích a dychtí po tobě. Ty ale máš nad ním panovat.“
Kain svému bratru řekl: „Pojďme na pole!“ A když byli na poli, Kain se na svého bratra Ábela vrhl a zabil ho.
„Kde je tvůj bratr Ábel?“ zeptal se Kaina Hospodin.
„Nevím,“ odpověděl. „Jsem snad strážcem svého bratra?“
„Cos to udělal?“ řekl mu Bůh. „Slyš, krev tvého bratra ke mně volá ze země! Teď budeš zlořečenější než země, která otevřela ústa, aby vpila krev tvého bratra, kterou jsi prolil! Když budeš obdělávat zem, už ti nedá svoji sílu. Budeš na zemi tulákem a štvancem.“
„Můj trest je větší, než lze unést,“ odpověděl Kain Hospodinu. „Pohleď, dnes mě vyháníš ze vší úrodné země a budu se před tebou muset skrývat. Budu na zemi tulákem a štvancem a kdokoli mě najde, ten mě zabije!“
Hospodin mu řekl: „Kdokoli zabije Kaina, ponese sedminásobnou pomstu.“ Hospodin pak na Kaina vložil znamení, aby ho nikdo, kdo ho najde, nezabil. Kain tedy odešel od Hospodinovy tváře a usadil se v zemi Nód na východ od Edenu.
Kain se miloval se svou ženou a ta počala a porodila Chanocha. Postavil město a pojmenoval ho po svém synovi Chanoch. Chanochovi se pak narodil Irad, Irad zplodil Mechujaele, Mechujael zplodil Metušaele a Metušael zplodil Lámecha.
Lámech si vzal dvě ženy: jedna se jmenovala Ada, druhá Cila. Ada porodila Jábala, jenž se stal otcem těch, kdo žijí ve stanech a pasou stáda. Jeho bratr jménem Jubal se stal otcem všech, kdo hrají na citery a píšťaly. Cila také porodila, a to Tubal-kaina, mistra všech kovářů bronzu a železa. A Tubal-kainova sestra byla Naama.
Lámech řekl svým ženám:

„Ado a Cilo, poslouchejte mě,
ženy Lámechovy, slyšte mou řeč:
Zabil jsem muže za ránu, kterou mi zasadil,
zabil jsem mladíka za zranění, jež mi způsobil.
Bude-li Kain mstěn sedmkrát,
Lámech bude mstěn sedmasedmdesátkrát!“

Adam se znovu miloval se svou ženou a ta porodila syna a dala mu jméno Set (to jest Náhrada). Řekla si totiž: „Bůh mi dal jiného potomka náhradou za Ábela, kterého zabil Kain.“ Také Setovi se pak narodil syn a dostal jméno Enoš, Člověk.
Tehdy začalo vzývání Hospodinova jména.

Adamovo potomstvo

Toto je kniha Adamova příběhu.
Tenkrát, když Bůh stvořil člověka, učinil jej podle své podoby. Stvořil je jako muže a ženu, požehnal jim a v den, kdy byli stvořeni, jim dal jméno Adam, Člověk.
Když bylo Adamovi 130 let, zplodil syna podle své podoby, ke svému obrazu, a dal mu jméno Set. Po zplození Seta žil Adam ještě 800 let a plodil syny a dcery. Adam žil celkem 930 let a potom zemřel.
Když bylo Setovi 105 let, zplodil Enoše. Po zplození Enoše žil Set ještě 807 let a plodil syny a dcery. Set žil celkem 912 let a potom zemřel.
Když bylo Enošovi 90 let, zplodil Kénana. Po zplození Kénana žil Enoš ještě 815 let a plodil syny a dcery. Enoš žil celkem 905 let a potom zemřel.
Když bylo Kénanovi 70 let, zplodil Mahalalela. Po zplození Mahalalela žil Kénan ještě 840 let a plodil syny a dcery. Kénan žil celkem 910 let a potom zemřel.
Když bylo Mahalalelovi 65 let, zplodil Járeda. Po zplození Járeda žil Mahalalel ještě 830 let a plodil syny a dcery. Mahalalel žil celkem 895 let a potom zemřel.
Když bylo Járedovi 162 let, zplodil Enocha. Po zplození Enocha žil Járed ještě 800 let a plodil syny a dcery. Járed žil celkem 962 let a potom zemřel.
Když bylo Enochovi 65 let, zplodil Metuzaléma. Po zplození Metuzaléma žil Enoch s Bohem ještě 300 let a plodil syny a dcery. Enoch žil celkem 365 let. Enoch žil s Bohem, až jednou zmizel, neboť ho Bůh vzal.
Když bylo Metuzalémovi 187 let, zplodil Lámecha. Po zplození Lámecha žil Metuzalém 782 let a plodil syny a dcery. Metuzalém žil celkem 969 let a potom zemřel.
Když bylo Lámechovi 182 let, zplodil syna a dal mu jméno Noe, Úleva, neboť řekl: „Ten nám přinese úlevu od těžké dřiny našich rukou, kterou máme se zemí, jíž Hospodin zlořečil.“ Po zplození Noema žil Lámech 595 let a plodil syny a dcery. Lámech žil celkem 777 let a potom zemřel.
A když bylo Noemovi 500 let, zplodil Sema, Chama a Jáfeta.

Zkažená země

Když se lidstvo na zemi začalo množit a rodily se jim dcery, Boží synové viděli, jak jsou lidské dcery krásné, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Tehdy si Hospodin řekl: „Můj Duch nezůstane v člověku navěky – je to koneckonců smrtelník! Ať jeho život trvá jen sto dvacet let.“
(V oněch dnech, a také později, se na zemi vyskytovali zrůdní obři. Boží synové totiž přicházeli k lidským dcerám a ty jim je rodily. To jsou ti dávní hrdinové, ti muži slavné pověsti.)
Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo a že všechny myšlenky, jež spřádají v srdcích, jsou den co den jen zlé. Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci. Tehdy si řekl: „Člověka, jehož jsem stvořil, smetu z povrchu země a s ním i dobytek, drobnou havěť a nebeské ptactvo! Je mi líto, že jsem je učinil.“
Noe však u Hospodina nalezl milost.

Postav si archu


Toto je Noemův příběh.
Noe byl mezi svými současníky spravedlivý a poctivý člověk. Noe žil s Bohem. Noe zplodil tři syny: Sema, Chama a Jáfeta.
Země však byla v Božích očích zkažená a plná násilí. Bůh pohlédl na zemi a hle, byla zkažená! Každý smrtelník na zemi žil zkaženě.
Bůh Noemovi řekl: „Se všemi smrtelníky je konec. Země je plná jejich násilí, a tak je zničím i se zemí. Postav si archu z cypřišového dřeva. Archu propleteš rákosím a zevnitř i zvenčí ji vymažeš smolou. Uděláš ji takto: archa bude 300 loktů dlouhá, 50 loktů široká a 30 loktů vysoká. V arše necháš průzor a o loket výše ji zastřešíš; do boku archy také vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé a třetí patro. Hle, já sám způsobím na zemi záplavu vody, jež zničí všechny živé tvory pod nebem. Vše, co je na zemi, zahyne. S tebou však uzavřu smlouvu, a tak vejdeš do archy – ty a s tebou tví synové, tvá žena a ženy tvých synů. Ze všeho živého, z veškerého tvorstva, přivedeš do archy po páru od každého druhu, aby přežili s tebou. Bude to samec a samice z různých druhů ptáků, z různých druhů dobytka i z všemožných druhů zemské havěti. Z toho všeho k tobě přijde po páru, abys je zachoval naživu. Proto si opatři veškerou potravu, která se jí, a připrav zásoby jídla pro sebe i pro ně.“
Noe tak učinil; učinil všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal.

Hospodin potom Noemovi řekl: „Vejdi s celou svou domácností do archy. Viděl jsem totiž, že jsi přede mnou v tomto pokolení jediný spravedlivý. Ze všech čistých zvířat vezmeš k sobě po sedmi párech, vždy samce a samici; ze všech nečistých zvířat však jen po páru, samce a samici. Také z nebeského ptactva vezmeš po sedmi párech, vždy samce a samici, pro zachování jejich semene na zemi. Už za sedm dní totiž na zem sešlu déšť, jenž potrvá čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Vše, co jsem učinil, smetu z povrchu země.“
A Noe učinil všechno tak, jak mu Hospodin přikázal.

Potopa

Země byla zaplavena vodou, když bylo Noemovi šest set let. Kvůli té vodní záplavě vešel Noe do archy a s ním jeho synové, jeho žena a ženy jeho synů. Ze všech čistých i nečistých zvířat, ze všech ptáků i ze všeho, co leze po zemi, vešli k Noemovi do archy vždy dva a dva, samec a samice, jak to Noemovi přikázal Bůh.
Po sedmi dnech pak byla země zaplavena vodou. Stalo se to šestistého roku Noemova života, sedmnáctého dne druhého měsíce. Ten den vytryskly všechny prameny veliké propasti a nebeské průduchy se otevřely. Průtrž vod trvala na zemi čtyřicet dní a čtyřicet nocí.
Noe, jeho synové Sem, Cham a Jáfet, Noemova žena a tři ženy jeho synů vešli onoho dne do archy. Oni i všemožné druhy zvěře, dobytka, havěti lezoucí po zemi i ptactva, všichni ptáci a okřídlenci přišli k Noemovi do archy. Ze všeho, v čem je duch života, přišli po jednom páru. Z veškerého tvorstva přišel samec a samice, jak jim Bůh přikázal. A Hospodin za ním zavřel.
Na zemi pak během čtyřiceti dní nastala potopa. Vody přibývalo, až nadnesla archu, takže se zvedla od země. Voda se na zemi mohutně vzdouvala, rychle jí přibývalo a archa plula po vodní hladině. Voda se na zemi vzdouvala stále mohutněji, až přikryla všechny vysoké hory pode vším nebem. A když byly hory přikryty, vzedmula se voda ještě o patnáct loktů.
Veškeré tvorstvo na zemi, vše, co se hýbe, zahynulo – ptactvo i dobytek, zvěř i veškerá havěť hemžící se po zemi, i všichni lidé. Vše, co mělo v chřípí dech života, vše, co žilo na souši, pomřelo. Bůh smetl všechny živé tvory z povrchu země. Vše od člověka až po dobytek, drobnou havěť i nebeské ptactvo bylo smeteno ze země. Zůstal jen Noe a ti, kdo s ním byli v arše.
Voda se na zemi vzdouvala sto padesát dní.

Nový začátek

Bůh však pamatoval na Noema i na všechnu zvěř a dobytek, který s ním byl v arše. Nechal nad zemí vát vítr a voda se utišila. Prameny propasti i nebeské průduchy se zavřely a průtrž z nebe přestala. Voda začala ze země zvolna ustupovat a po sto padesáti dnech konečně opadla.
Sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Ararat. Voda zvolna opadala až do desátého měsíce. Prvního dne desátého měsíce se ukázaly vrcholky hor.
Po čtyřiceti dnech Noe otevřel okno, jež v arše udělal, a vypustil havrana. Ten vylétal a zase se vracel, dokud voda na zemi nevyschla. Potom vypustil holubici, kterou měl s sebou, aby zjistil, zda voda ustoupila z povrchu země. Holubice však nenašla místo, kde by mohla nohama spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť voda ještě pokrývala celý povrch země. Noe tedy vystrčil ruku, chytil ji a vzal ji k sobě do archy. Počkal ještě sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. Večer se k němu holubice vrátila a hle, v zobáku měla čerstvý olivový lístek! Tak Noe poznal, že voda ustoupila ze země. Počkal tedy dalších sedm dní, vypustil holubici znovu a už se k němu nevrátila.
Šestistého prvního roku Noemova života, prvního dne prvního měsíce, začala voda na zemi vysychat. Noe tedy odsunul příklop archy, podíval se ven a hle, zemský povrch osychal. Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla země suchá.
Tehdy Bůh k Noemovi promluvil: „Vyjdi z archy – ty a s tebou tví synové, tvá žena a ženy tvých synů. Vyveď s sebou všechno živé, co máš u sebe – veškeré tvory z ptactva, dobytka i havěti lezoucí po zemi. Ať se hemží na zemi a ať se na zemi plodí a množí.“
Noe tedy vyšel ven a s ním i jeho synové, jeho žena a ženy jeho synů. Všechna zvěř, všechna havěť, každý pták, všechno, co se hýbe po zemi, vyšlo z archy podle svých čeledí.
Noe tehdy postavil Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých zvířat a ze všeho čistého ptactva a obětoval na oltáři zápalné oběti. Když Hospodin ucítil příjemnou vůni, řekl si v srdci: „Už nikdy kvůli člověku neprokleji zem, i když jsou myšlenky lidského srdce už od mládí zlé. Nikdy už nepobiji vše živé, jako jsem to učinil.

Dokud bude trvat země,
nikdy nepřestane setba a žeň,
chlad a horko, léto, zima
ani noc a den.“

Boží smlouva se stvořením

Bůh tehdy Noemovi i jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se, naplňte zem. Ať z vás má strach a hrůzu všechna polní zvěř, všechno nebeské ptactvo, všechno, co se hýbe po zemi, i všechny mořské ryby: jsou vám vydáni do rukou. Všechno živé, co se hýbe, vám bude za pokrm; to všechno vám dávám tak jako dříve zelené byliny.
Nesmíte však jíst maso, dokud je v něm život, totiž krev. Krev vašeho života budu rozhodně mstít. Každé zvíře i člověka za ni budu volat k odpovědnosti. Za lidský život budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra.

Kdo prolije krev člověka,
toho krev bude člověkem prolita,
neboť k obrazu Božímu
učinil Bůh člověka.
Ploďte se tedy a množte se,
ať se vámi jen hemží zem,
takto se na ní rozmnožte!“

Potom Bůh k Noemovi a jeho synům promluvil: „Hle, já uzavírám smlouvu s vámi, s vaším budoucím semenem i s každou živou bytostí, jež je s vámi – s ptactvem, dobytkem i se vší polní zvěří – se vším živým, co vyšlo z archy. Uzavírám s vámi tuto smlouvu: Veškeré tvorstvo už nikdy nebude vyhubeno záplavou vody. Už nikdy nenastane potopa, jež by zničila zemi.“
Tehdy Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, kterou uzavírám s vámi i s každou živou bytostí, jež je s vámi, pro všechna příští pokolení: Na oblak pokládám duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, připomenu si svou smlouvu s vámi i s každou živou bytostí, a už nikdy nepřijde záplava vody, aby vyhubila veškeré tvorstvo. Když bude na oblaku duha, pohlédnu na ni, abych si připomněl věčnou smlouvu mezi Bohem a každou živou bytostí na zemi.“
Bůh Noemovi řekl: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem učinil s veškerým tvorstvem na zemi.“

Sem, Cham a Jáfet

Noemovi synové, kteří vyšli z archy, byli Sem, Cham a Jáfet (onen Cham byl otcem Kanaána). Tito tři byli Noemovi synové; z nich se zalidnila celá země.
Zemědělec Noe byl první, kdo vysadil vinici. Napil se vína, opil se a ležel obnažen ve svém stanu. Cham, otec Kanaána, spatřil nahotu svého otce a pověděl o tom oběma svým bratrům venku. Sem a Jáfet tedy vzali plášť a oba si ho dali na ramena. Pak šli pozpátku a přikryli nahotu svého otce. Byli obráceni čelem nazpátek, a tak nahotu svého otce nespatřili.
Když se Noe probral z opilosti a dozvěděl se, co mu jeho nejmladší syn provedl, řekl:

„Zlořečený buď Kanaán;
ať je pro své bratry
otrokem všech otroků!“

Řekl také:

„Požehnán buď Hospodin, Bůh Semův,
jemuž bude Kanaán otročit!
Kéž Bůh rozšíří Jáfeta,
ať bydlí ve stanech Semových,
jemuž bude Kanaán otročit!“

Po potopě žil Noe ještě 350 let. Noe žil celkem 950 let a potom zemřel.

Původ národů země

Toto jsou rody Noemových synů Sema, Chama a Jáfeta. Po potopě se jim narodili synové.

Synové Jáfetovi jsou: Gomer, Magog, Madaj, Javan, Tubal, Mešek a Tiras.
Synové Gomerovi: Aškenáz, Rifat a Togarma.
Synové Javanovi: Eliša a Taršiš, Kitejští a Rodanští. Z nich se rozdělily přímořské národy podle svých zemí, jazyků, rodů a národností.

Synové Chamovi jsou: Habeš, Egypt, Put a Kanaán.
Synové Habeše: Seba, Chavíla, Sabta, Raema a Sabteka.
Synové Raemovi: Šeba a Dedan.
Habeš také zplodil Nimroda, jenž se stal prvním bojovníkem na zemi. Byl to před Hospodinem udatný lovec, a proto se říká: „Jako Nimrod, udatný lovec před Hospodinem.“ Hlavními městy v jeho království byly Bábel, Uruk, Akkad a Kalne v zemi Šineár. Z té země pak šel do Asýrie, kde vystavěl Ninive, Rechobot-ír, Kelach a Resen, jež leží mezi Ninive a Kelachem, oním velikým městem.
Egypt zplodil Ludské, Anamské, Lehabské, Naftuchské, Patruské, Kasluchské (z nichž pocházejí Filištíni) a Kaftorské.
Kanaán zplodil Sidona, svého prvorozeného, dále Cheta, Jebusejce, Emorejce, Girgašejce, Hivejce, Arkejce, Sinejce, Arvadejce, Semarejce a Chamatejce. Kanaánské rody se později rozšířily, takže hranice Kanaánu vedly od Sidonu směrem přes Gerar až ke Gaze a směrem přes Sodomu, Gomoru, Admu a Cebojim až k Leše.
To jsou synové Chamovi podle svých rodů, jazyků, zemí a národností.

Semovi, otci všech Heberových synů, bratru staršího Jáfeta, se také rodili potomci.
Semovi synové jsou: Elam, Ašur, Arpakšad, Lud a Aram.
Synové Aramovi: Úc, Chul, Geter a Mešek.
Arpakšad zplodil Šelacha a Šelach zplodil Hebera.
Heberovi se narodili dva synové: jeden se jmenoval Peleg, Rozdělení, neboť za jeho dnů byla země rozdělena, a jeho bratr se jmenoval Joktan.
Joktan zplodil Almodada, Šelefa, Chasarmaveta, Jeracha, Hadorama, Uzala, Diklu, Obala, Abimaele, Šebu, Ofira, Chavílu a Jobaba; všichni tito jsou synové Joktanovi. Jejich bydliště se prostíralo od Mešy směrem k hoře Sefar na východě.
To jsou synové Semovi podle svých rodů, jazyků, zemí a národností.

To jsou rody Noemových synů podle svých pokolení a národností; z nich se po potopě rozdělily národy země.

Bábel

Celá země mluvila jednou řečí, jedněmi slovy. Když lidé putovali na východ, našli planinu v zemi Šineár a usadili se na ní.
Tehdy si spolu řekli: „Pojďme, udělejme cihly a vypalme je v ohni.“ A tak měli cihly místo kamene a asfalt místo malty. Řekli si totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi. Tak si uděláme jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!“
Hospodin však sestoupil, aby spatřil to město a tu věž, kterou lidští synové stavěli. Hospodin si řekl: „Hle, lid je zajedno a všichni mají jednu řeč. A toto je jen začátek jejich díla. Nic jim už nezabrání vykonat, cokoli si předsevzali. Nuže, sestoupíme a zmateme tam jejich řeč, aby jeden nerozuměl řeči druhého.“
Hospodin je odtud rozptýlil po celé zemi, a tak to město přestali stavět. Proto se to město jmenuje Bábel, Zmatek, neboť tam Hospodin zmátl řeč všech obyvatel země. Hospodin je odtud rozptýlil po celé zemi.

Semovo potomstvo

Toto je Semův rod.
Dva roky po potopě zplodil Sem ve věku 100 let Arpakšada. Sem žil po zplození Arpakšada ještě 500 let a plodil syny a dcery.
Arpakšad ve věku 35 let zplodil Šelacha. Po zplození Šelacha žil Arpakšad ještě 403 let a plodil syny a dcery.
Šelach ve věku 30 let zplodil Hebera. Po zplození Hebera žil Šelach ještě 403 let a plodil syny a dcery.
Heber ve věku 34 let zplodil Pelega. Po zplození Pelega žil Heber ještě 430 let a plodil syny a dcery.
Peleg ve věku 30 let zplodil Reúa. Po zplození Reúa žil Peleg ještě 209 let a plodil syny a dcery.
Reú ve věku 32 let zplodil Seruga. Po zplození Seruga žil Reú ještě 207 let a plodil syny a dcery.
Serug ve věku 30 let zplodil Náchora. Po zplození Náchora žil Serug ještě 200 let a plodil syny a dcery.
Náchor ve věku 29 let zplodil Teracha. Po zplození Teracha žil Náchor ještě 119 let a plodil syny a dcery.
Terach ve věku 70 let zplodil Abrama, Náchora a Hárana.

Terachovo potomstvo

Toto je Terachův rod.
Terach zplodil Abrama, Náchora a Hárana; Háran pak zplodil Lota. Háran však zemřel ve své vlasti, v chaldejském Uru, dříve než jeho otec Terach. Abram a Náchor se oženili. Abramova žena se jmenovala Saraj a Náchorova žena Milka, dcera Hárana, otce Milky a Jisky. Saraj však byla neplodná, neměla děti.
Terach vzal svého syna Abrama, Háranova syna Lota a svou snachu Saraj, ženu svého syna Abrama, a vydali se spolu na cestu z chaldejského Uru do kanaánské země. Když však přišli do Cháranu, usadili se tam.
Terach žil 205 let a zemřel v Cháranu.

PRAOTCOVÉ

Odejdi ze své země

Hospodin Bůh řekl Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.

Učiním z tebe veliký národ
a požehnám ti.
Zjednám ti veliké jméno a budeš požehnáním.
Požehnám těm, kdo ti žehnají,
a toho, kdo ti zlořečí, prokleji.
Všechny rodiny země
dojdou požehnání v tobě.“

Abram tedy šel, jak mu řekl Hospodin, a šel s ním i Lot. Když odešel z Cháranu, bylo Abramovi sedmdesát pět let. Abram s sebou vzal svou ženu Saraj, svého synovce Lota a všechen majetek, jehož nabyli, i čeleď, kterou získali v Cháranu. Vydali se na cestu do kanaánské země a přišli do ní.
Abram procházel tou zemí až k místu zvanému Šechem, až k dubu More. (V zemi tenkrát žili Kananejci.) Tehdy se Abramovi ukázal Hospodin a řekl: „Tuto zem dám tvému semeni.“ Abram tam proto postavil oltář Hospodinu, jenž se mu ukázal.
Odtud se přesunul k horám na východ od Bet-elu. Vztyčil svůj stan mezi Bet-elem na západě a Ajem na východě, postavil tam oltář Hospodinu a vzýval Hospodinovo jméno.
Potom Abram pokračoval v cestě a putoval na jih, k Negevu.

Abram v Egyptě

V zemi pak nastal hlad, a tak se Abram vydal dolů do Egypta. Chtěl tam nějakou dobu pobýt, neboť v zemi panoval krutý hlad. Cestou, když se blížil k Egyptu, řekl své ženě Saraj: „Pohleď, vím, jak překrásná jsi žena. Až tě Egypťané uvidí, řeknou: ‚To je jeho žena!‘ a zabijí mě, ale tebe nechají naživu. Říkej prosím, že jsi má sestra, aby se mi díky tobě vedlo dobře a abych díky tobě zůstal naživu.“
Abram tedy přišel do Egypta a Egypťané viděli, jak je ta žena velmi krásná. A když ji uviděli faraonovi hodnostáři, vychválili ji před faraonem tak, že byla vzata do faraonova domu. Abramovi se díky ní vedlo velmi dobře – měl brav, skot i osly, otroky, otrokyně, oslice a velbloudy.
Hospodin však kvůli Abramově manželce Saraj bil faraona a jeho dům velikými ranami. Farao si proto Abrama zavolal. „Cos mi to udělal?“ řekl mu. „Proč jsi mi zatajil, že je to tvá manželka? Proč jsi říkal: ‚Je to má sestra‘? Vždyť jsem si ji vzal za ženu! Zde máš svou manželku, vezmi si ji a jdi!“ Farao pak o něm svým mužům přikázal, aby ho vyhostili i s manželkou a se vším, co měl.

Rozchod s Lotem

Abram tedy se svou manželkou a se vším, co měl, i s Lotem odešel z Egypta vzhůru do Negevu. (Abram byl velmi bohatý ve stádech, ve stříbře i ve zlatě.) A šel po svých starých cestách od Negevu až k Bet-elu, k místu, kde zpočátku stával jeho stan mezi Bet-elem a Ajem, k místu oltáře, který tam předtím postavil. Tam Abram vzýval Hospodinovo jméno.
Také Lot, který šel s Abramem, měl brav, skot a stany. Země jim však nemohla stačit, aby bydleli spolu. Jejich jmění bylo totiž tak rozsáhlé, že nemohli bydlet pohromadě. Proto došlo mezi pastýři Abramova stáda a pastýři Lotova stáda k rozepři. (V zemi tenkrát bydleli Kananejci a Perizejci.)
Abram tehdy Lotovi řekl: „Prosím, ať mezi mnou a tebou a mezi mými a tvými pastýři není rozepře – jsme přece bratři. Neleží snad před tebou celá země? Odděl se ode mě, prosím. Půjdeš-li vlevo, já půjdu vpravo; půjdeš-li vpravo, půjdu vlevo.“
Lot pozvedl oči a viděl, že celá jordánská rovina je až k Coaru bohatě zavlažována jako Hospodinova zahrada, jako egyptská země (– bylo to předtím, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru). Lot si tedy vybral celou jordánskou rovinu a vydal se na východ. Tak se jeden od druhého oddělili. Abram bydlel v kanaánské zemi, ale Lot bydlel ve městech jordánské roviny a postavil své stany až k Sodomě. Sodomští lidé však byli zlí a velmi hřešili proti Hospodinu.
Poté, co se od něho Lot oddělil, řekl Hospodin Abramovi: „Pozvedni oči z místa, na němž jsi, a rozhlédni se na sever, na jih, na východ i na západ. Všechnu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému semeni až navěky. Způsobím, že tvého semene bude jako prachu země: bude-li možné sečíst zemský prach, půjde sečíst i tvé símě. Vstaň, projdi tu zemi nadél i našíř, neboť tobě ji dám.“
Abram tedy přesunul svůj stan a usadil se u háje Mamre, který je v Hebronu, a postavil tam oltář Hospodinu.

Lotovo vysvobození

V oněch dnech šineárský král Amrafel, elasarský král Arioch, elamský král Kedor-laomer a král národů Tidal válčili proti Berovi, králi Sodomy, Biršovi, králi Gomory, Šineábovi, králi Admy, Šemeberovi, králi Cebojim, a proti králi Bely (to jest Coaru). Ti se spolčili v údolí Sidim (což je teď Mrtvé moře). Dvanáct let sloužili Kedor-laomerovi, ale třináctého roku se vzbouřili.
Čtrnáctého roku tedy Kedor-laomer přitáhl s králi, kteří byli s ním, a pobili Refajce v Ašterot-karnajim, Zuzejce v Hamu, Emejce na pláni Kiriatajim a Chorejce na jejich pohoří Seír až k El-paranu, který je nad pouští. Potom obchvatem přitáhli k En-mišpatu (což je Kádeš) a udeřili na celý kraj Amalekovců a také na Emorejce bydlící v Chasason-tamaru.
Králové Sodomy, Gomory, Admy, Cebojim a Bely (to jest Coaru) tedy vytáhli a seřadili se v údolí Sidim k bitvě proti nim: proti elamskému králi Kedor-laomerovi, králi národů Tidalovi, šineárskému králi Amrafelovi a elasarskému králi Ariochovi – čtyři králové proti pěti.
Údolí Sidim je ovšem plné ložisek asfaltu. Sodomský a gomorský král do nich při útěku zapadli; ostatní utekli do hor. Vítězové pobrali všechen majetek Sodomy a Gomory i všechny jejich potraviny a odtáhli. Vzali také Abramova synovce Lota (neboť bydlel v Sodomě) i jeho majetek a odjeli.
Jeden uprchlík přišel a vyprávěl to Hebreji Abramovi. Ten se mezitím usadil u háje Emorejce Mamreho, příbuzného Eškola a Anera, což byli Abramovi spojenci. Když Abram uslyšel, že jeho příbuzný byl zajat, vypravil 318 vycvičených služebníků, narozených v jeho domě, a sledoval ty krále až k Danu. Abram a jeho služebníci se rozdělili, v noci je přepadli a pronásledovali je až k Chobě (jež leží na sever od Damašku). A tak dobyl zpět všechen majetek. Přivedl i svého příbuzného Lota a jeho majetek a také ženy a lid.

Melchisedech

Když se pak vracel od porážky Kedor-laomera a králů, kteří byli s ním, vyšel mu král Sodomy naproti do údolí Šave (což je Královské údolí).
Melchisedech, král Sálemu, který byl knězem Nejvyššího Boha, přinesl chléb a víno a požehnal mu těmito slovy:

„Požehnán buď Abram od Nejvyššího Boha,
Stvořitele nebe i země!
Požehnán buď Nejvyšší Bůh,
jenž ti tvé nepřátele vydal do rukou!“

Abram mu tehdy ze všeho dal desátek.
Král Sodomy mu řekl: „Dej mi lidi. Majetek si nech.“
Abram mu ale odpověděl: „Přísahám před Hospodinem, Nejvyšším Bohem, Stvořitelem nebe i země, že ze všeho, co ti patří, si nevezmu nic – ani nitku, ani sandálový řemínek – abys neřekl: ‚Já jsem obohatil Abrama.‘ Nechám si jen to, co snědli služebníci, a podíl mužů, kteří šli se mnou. Aner, Eškol a Mamre si vezmou svůj podíl.“

Boží smlouva s Abramem

Po nějaké době měl Abram vidění, ve kterém dostal Hospodinovo slovo: „Neboj se, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá nesmírná odměna.“
Abram odpověděl: „Hospodine, Pane můj, co mi chceš dát? Chodím životem bezdětný a svůj dům zanechám Eliezerovi z Damašku. Pohleď, nedal jsi mi potomka,“ pokračoval Abram, „a tak mým dědicem bude můj čeledín!“
Vtom dostal Hospodinovo slovo: „Ten tvým dědicem nebude; tvůj dědic vyjde z tvých vlastních beder!“ Vyvedl jej ven a řekl: „Pohlédni k nebi a spočítej hvězdy, budeš-li je moci spočítat.“ Pak dodal: „Tolik bude tvého semene.“
Abram tehdy uvěřil Hospodinu a ten mu to počítal za spravedlnost.
Řekl mu také: „Já jsem Hospodin, jenž tě vyvedl z chaldejského Uru, abych ti dal za dědictví tuto zem.“
Abram se zeptal: „Hospodine, Pane můj, podle čeho poznám, že ji zdědím?“
On mu odpověděl: „Přines mi tříletou jalovici, tříletou kozu, tříletého berana, také hrdličku a holoubě.“
Abram mu všechna ta zvířata přinesl, rozťal je napůl a položil jednu část proti druhé; ptáky však neroztínal. K mrtvým tělům se snášeli dravci, ale Abram je odháněl. Když pak slunce začalo zapadat, přišel na Abrama hluboký spánek. Náhle jej sevřela hluboká, děsivá tma.
Tehdy Hospodin Abramovi řekl: „Buď si jist, že tví potomci budou přistěhovalci v zemi, jež nebude jejich; tam budou zotročeni a utiskováni po čtyři sta let. Já však také budu soudit národ, jemuž budou otročit, a tak odtud potom vyjdou s velikým jměním. Ty sám se odebereš ke svým otcům v pokoji a budeš pohřben ve šťastném stáří. Sem se ale vrátí až čtvrté pokolení, neboť nepravost Emorejců ještě není dovršena.“
Když slunce zapadlo a nastala tma, objevila se kouřící pec a mezi těmi díly zvířat prošla ohnivá pochodeň. V ten den Hospodin vstoupil s Abramem do smlouvy. Řekl: „Tuto zem dávám tvému semeni; od Egyptské řeky až po tu velikou řeku, řeku Eufrat: Kenijce, Kenizejce a Kadmonce, Chetejce, Perizejce, Refajce, Emorejce, Kananejce, Girgašejce a Jebusejce.“

Izmael

Saraj, Abramova manželka, mu nerodila děti; měla však egyptskou otrokyni jménem Hagar. Proto Saraj Abramovi řekla: „Pohleď, Hospodin mi nedopřál, abych rodila. Spi tedy s mou otrokyní – snad získám syny skrze ni.“ A Abram ji poslechl.
Deset let poté, co se Abram usadil v kanaánské zemi, vzala Abramova manželka Saraj svou otrokyni, Egypťanku Hagar, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. Spal tedy s Hagar a ona počala. A když uviděla, že je těhotná, začala svou paní pohrdat.
Saraj pak Abramovi řekla: „Za mé příkoří můžeš ty! Sama jsem ti dala svou otrokyni do náručí, ale když uviděla, že je těhotná, začala mnou pohrdat. Ať mě s tebou rozsoudí Hospodin!“
Abram Saraj odpověděl: „Pohleď, je to tvá otrokyně, je ve tvé moci. Udělej s ní, co chceš.“ Saraj ji tedy pokořovala, až od ní Hagar utekla.
U pramene vody v poušti, u onoho pramene při cestě do Šuru, ji našel Hospodinův anděl. Řekl: „Hagar, Sarajina otrokyně, odkud jsi přišla? Kam jdeš?“
Odpověděla: „Utíkám od své paní Saraj.“
Hospodinův anděl jí řekl: „Vrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ Hospodinův anděl jí řekl: „Nesmírně rozmnožím tvé símě. Bude ho tolik, že nepůjde sečíst.“
Hospodinův anděl jí řekl:

„Hle, jsi těhotná a porodíš syna.
Dáš mu jméno Izmael, Bůh slyší,
neboť Hospodin slyšel tvé trápení.
Bude jak divoký hřebec:
on proti všem, všichni proti němu;
v neshodě se všemi bratry bude žít.“

Hospodina, jenž k ní promluvil, pak nazvala „Ty jsi Bůh, který mne vidí!“ Řekla totiž: „Právě zde jsem pohlédla k Tomu, který mne vidí.“ A tak ta studna dostala jméno „Beer-lachai-roi, Studnice Živého, který mne vidí.“ Jak známo, leží mezi Kádešem a Beredem.
Hagar pak Abramovi porodila syna. Abram dal svému synovi narozenému z Hagar jméno Izmael, Bůh slyší. Když mu Hagar porodila Izmaele, bylo Abramovi osmdesát šest let.

Potvrzení smlouvy

Když bylo Abramovi devadesát devět let, ukázal se mu Hospodin a řekl mu: „Já jsem Všemohoucí Bůh. Choď stále přede mnou a buď poctivý. Splním svou smlouvu s tebou a nesmírně tě rozmnožím.“
Abram padl na tvář a Bůh k němu mluvil: „Hle, já sám s tebou činím smlouvu: budeš otcem mnohých národů. Nebudeš se už jmenovat Abram, Vznešený otec, ale Abraham, Otec množství, neboť jsem tě učinil otcem mnohých národů. Způsobím, aby ses nesmírně rozplodil, a učiním z tebe národy – i králové z tebe vzejdou. Potvrzuji svou smlouvu s tebou i s tvým budoucím semenem ve všech jejich pokoleních: je to věčná smlouva, že budu tvým Bohem i Bohem tvého budoucího semene. Tobě a tvému budoucímu semeni dám zem tvého putování, celou kanaánskou zem, do věčného vlastnictví a budu jejich Bohem.“
Bůh Abrahamovi řekl: „Ty budeš zachovávat mou smlouvu – ty i tvé budoucí símě ve všech jejich pokoleních. Toto je má smlouva s vámi a s tvým budoucím semenem, toto budete zachovávat: každý, kdo je u vás mužského pohlaví, bude obřezán. Obřežete předkožku svého údu a to vám bude znamením smlouvy, kterou máte se mnou. Každý, kdo je u vás mužského pohlaví, jak narozený v domě, tak koupený za peníze od kteréhokoli cizince, jenž není ze tvého semene, bude ve vašich pokoleních obřezán, když mu bude osm dní. Musí být obřezán, ať je narozen ve tvém domě nebo koupen za tvé peníze. Tak bude má smlouva na tvém těle smlouvou věčnou. Neobřezanec mužského pohlaví, jenž by si nenechal předkožku obřezat, bude vyobcován ze svého lidu, neboť porušil mou smlouvu.“
Bůh Abrahamovi řekl: „Své manželce Saraj už nebudeš říkat Saraj, Bojovnice, ale bude se jmenovat Sára, Kněžna. Požehnám ji a dám ti z ní syna. Požehnám ji a budou z ní národy, vzejdou z ní králové národů.“
Abraham padl na tvář, zasmál se a pomyslel si: „Copak se stoletému narodí syn? Copak Sára v devadesáti letech porodí?“ Odpověděl tedy Bohu: „Kéž je před tebou živ aspoň Izmael!“
Bůh však řekl: „Nikoli! Tvá manželka Sára ti vskutku porodí syna a dáš mu jméno Izák, Smíšek. Jemu potvrdím svou smlouvu, aby byla věčnou smlouvou pro jeho budoucí símě. Vyslyšel jsem tě i ohledně Izmaele. Hle, požehnám mu a způsobím, aby se nesmírně rozplodil a rozmnožil; zplodí dvanáctero knížat a učiním z něj veliký národ. Svou smlouvu však potvrdím Izákovi, jehož ti Sára porodí příští rok touto dobou.“ A když s ním domluvil, vznesl se Bůh od Abrahama.
Abraham potom vzal svého syna Izmaele a všechny narozené ve svém domě i všechny koupené za peníze, všechny, kdo byli v Abrahamově domácnosti mužského pohlaví, a ještě téhož dne jim obřezal předkožky, jak mu to řekl Bůh. Abrahamovo neobřezané tělo bylo obřezáno, když mu bylo devadesát devět let. Neobřezané tělo jeho syna Izmaele bylo obřezáno, když mu bylo třináct let. Abraham a jeho syn Izmael byli obřezáni ještě téhož dne a všichni jeho domácí, jak narození v domě, tak koupení od cizince za peníze, byli obřezáni s ním.

Tři hosté

Hospodin se pak Abrahamovi ukázal u háje Mamre, když seděl v poledním horku u vchodu do stanu. Abraham pozvedl oči a hle, stáli před ním tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze stanového vchodu naproti. Poklonil se až k zemi a řekl: „Pane můj, prokaž mi prosím laskavost a zastav se u svého služebníka! Když dovolíš, nechám přinést trochu vody. Umyjete si nohy a odpočinete si pod stromem. Přinesu kousek chleba a posilníte se, než půjdete dál. Přišli jste přece ke svému služebníkovi.“
„Udělej, jak jsi řekl,“ odpověděli.
Abraham odspěchal do stanu za Sárou a řekl: „Rychle vezmi tři míry jemné mouky, zadělej těsto a upeč chleba!“ Odběhl ke stádu, vzal pěkné útlé tele a dal je služebníkovi, který je odspěchal připravit. Potom vzal máslo, mléko a dobytče, které připravil, a položil to před ně. Sám pak stál u nich pod stromem, zatímco jedli.
„Kde je tvá manželka Sára?“ zeptali se ho.
„Zde ve stanu,“ odpověděl.
Na to host řekl: „Za rok touto dobou se k tobě jistě vrátím a hle, tvá manželka Sára bude mít syna!“
Sára však poslouchala vzadu u vchodu do stanu. (Abraham i Sára už byli velmi staří a Sára už nebyla v plodném věku.) Sára se v duchu zasmála: „Teď, když jsem sešlá stářím, mám zakusit rozkoš? Navíc, můj pán je stařec!“
Hospodin se Abrahama zeptal: „Proč se Sára smála a říkala: ‚Copak ještě opravdu mohu rodit, když jsem tak stará?‘ Je snad pro Hospodina něco nemožné? V daný čas, za rok touto dobou, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“
Sára to ze strachu zapírala: „Nesmála jsem se.“
On ale řekl: „Ba ne, smála ses!“

Deset spravedlivých

Potom ti muži vstali a zamířili odtud k Sodomě. Abraham šel s nimi, aby je vyprovodil.
Tehdy si Hospodin řekl: „Zatajím snad před Abrahamem, co se chystám udělat? Vždyť z Abrahama jistě bude věhlasný a mocný národ a v něm dojdou požehnání všechny národy země. Vyvolil jsem jej, aby přikázal svým synům a své budoucí rodině, ať zachovávají Hospodinovu cestu konáním spravedlnosti a práva, aby Hospodin Abrahamovi splnil, co mu zaslíbil.“
Hospodin řekl: „Křik Sodomy a Gomory je velký a jejich hřích velmi těžký. Proto sestoupím a uvidím: pokud jednali tak, jak nasvědčuje křik, jenž se mi donesl, je s nimi konec; a pokud ne, poznám to.“
Ti muži odtud pokračovali k Sodomě, ale Abraham ještě zůstal před Hospodinem. Přistoupil blíž a řekl: „Cožpak smeteš s ničemným také spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých. Smeteš je také? Neušetříš to místo kvůli padesáti spravedlivým, kteří tam jsou? Takovou věc bys nikdy neudělal – usmrtit s ničemným také spravedlivého! Tak by byl spravedlivý jako ničemný – to bys neudělal! Cožpak Soudce vší země nebude jednat podle práva?“
Na to Hospodin řekl: „Najdu-li v tom městě, v Sodomě, padesát spravedlivých, ušetřím kvůli nim celé to místo.“
Abraham odpověděl: „Pohleď prosím – odvažuji se mluvit ke svému Pánu, ačkoli jsem prach a popel – možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zničíš kvůli těm pěti celé město?“
„Nezničím, najdu-li jich tam čtyřicet pět,“ odpověděl.
Abraham k němu promluvil znovu: „Co když se jich tam najde jen čtyřicet?“
„Neudělám to kvůli těm čtyřiceti,“ odpověděl.
„Ať se můj Pán prosím nehněvá, když promluvím,“ řekl Abraham. „Co když se jich tam najde jen třicet?“
„Neudělám to, najdu-li jich tam třicet,“ odpověděl.
„Pohleď prosím, dovolím si znovu promluvit ke svému Pánu,“ řekl Abraham. „Co když se jich tam najde jen dvacet?“
„Nezničím je kvůli těm dvaceti,“ odpověděl.
„Ať se prosím můj Pán nehněvá, když promluvím ještě jednou,“ řekl Abraham. „Co když se jich tam najde jen deset?“
„Nezničím je kvůli těm deseti,“ odpověděl Hospodin.
Tak dokončil rozmluvu s Abrahamem a odešel. Také Abraham se vrátil domů.

Zkáza Sodomy

Večer dorazili ti dva andělé do Sodomy. Lot seděl v sodomské bráně, a jakmile je spatřil, vstal a šel jim naproti. Poklonil se tváří k zemi a řekl: „Snažně prosím, páni moji, uchylte se do domu svého služebníka! Umyjete si nohy, přenocujete, a až ráno vstanete, vydáte se znovu na cestu.“
„To ne,“ odpověděli. „Přenocujeme na tomto prostranství.“
Když však na ně velmi naléhal, uchýlili se k němu a vešli do jeho domu. Vystrojil jim tedy hostinu a napekl nekvašené chleby a oni jedli. Ale než ulehli, obklíčili dům obyvatelé města, sodomští muži od mladíků až po starce, všechen lid ze všech stran. „Kde jsou ti muži, co k tobě přišli na noc?“ volali na Lota. „Vyveď je k nám, ať si jich užijeme!“
Lot k nim tedy vyšel do vchodu, zavřel za sebou dveře a řekl: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého! Hle, mám dvě dcery, které ještě nepoznaly muže; vyvedu je k vám. Udělejte s nimi, co se vám zlíbí, jen nic nedělejte těm mužům – vešli přece pod ochranu mé střechy.“
Oni však zvolali: „Uhni stranou! Tenhle přistěhovalec nám tu bude dělat soudce? Naložíme s tebou hůř než s nimi!“ Tehdy se na Lota prudce vrhli a chystali se vylomit dveře.
Ti dva však vystrčili ruce, vtáhli Lota k sobě do domu a dveře zase zavřeli. A ty muže u vchodu do domu, od nejmenších po největší, ranili slepotou, takže marně hledali vchod.
Potom ti dva Lotovi řekli: „Koho tu ještě máš – zetě, syny, dcery? Kohokoli máš ve městě, odveď je odsud, neboť toto místo zničíme. Jejich křik se před Hospodinem tak rozmohl, že nás Hospodin poslal, abychom je zničili.“
Lot tedy šel promluvit se svými zeti, kteří si měli brát jeho dcery: „Vstaňte a pojďte odsud pryč, neboť Hospodin toto město zničí!“ Jeho zeťové si však mysleli, že žertuje.
Když začalo svítat, andělé na Lota naléhali: „Vstaň, vezmi svou ženu a své dvě dcery, které tu jsou, aby tě nesmetl trest tohoto města.“
Když však otálel, vzali ho ti muži za ruku a také jeho ženu i obě dcery, neboť se nad ním Hospodin smiloval. Odvedli ho ven a teprve za městem ho propustili. Když ho vedli ven, jeden z nich řekl: „Utíkej o život! Neohlížej se a nikde na této rovině se nezastavuj. Uteč do hor, abys nebyl smeten.“
Lot jim ale řekl: „Prosím ne, Pane můj! Jsi ke svému služebníku nesmírně laskav. Prokázal jsi mi veliké milosrdenství, když jsi mi zachránil život. Já však nebudu moci utéct do hor, a tak mne to neštěstí postihne a zemřu. Pohleď prosím, tamto město je dost blízko, abych tam utekl, a je maličké. Nech mě prosím utéct do něj – vždyť je tak malé – a zůstanu naživu.“
On odvětil: „Hle, i v této věci jsem tě vyslyšel; město, o němž jsi mluvil, nevydám zkáze. Pospěš si! Uteč tam, neboť nebudu moci nic udělat, dokud tam nepřijdeš.“ (A proto se to město jmenuje Coar, Maličké.)
Když Lot vešel do Coaru, vycházelo nad zemí slunce. A Hospodin dštil na Sodomu a Gomoru síru a oheň; bylo to od Hospodina z nebe. Ona města s celou okolní rovinou, se všemi obyvateli i se vším, co roste ze země, propadla zkáze. Lotova žena se však ohlédla zpět a proměnila se v solný sloup.
Druhého dne časně zrána Abraham odešel k místu, kde předtím stál před Hospodinem. Když se podíval k Sodomě a Gomoře a na celou tu rovinu, viděl, jak ze země stoupá kouř jako z pece.
Tenkrát, když Bůh ničil města oné roviny, pamatoval na Abrahama a propustil Lota zprostřed zkázy, jež zachvátila města, v nichž Lot bydlel.

Lotovy dcery

Lot potom z Coaru odešel a bydlel se svými dvěma dcerami v horách, neboť se bál bydlet v Coaru. Bydlel tedy se svými dvěma dcerami v jeskyni.
Prvorozená jednou řekla té mladší: „Náš otec je starý a v celém kraji není nikdo, s kým bychom mohly otěhotnět běžným způsobem. Pojďme, opijme svého otce vínem a spěme s ním, abychom zachovaly símě našeho otce.“ A tak té noci opily svého otce vínem. Prvorozená šla spát se svým otcem, který nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala.
Druhého dne pak prvorozená řekla té mladší: „Hle, včera v noci jsem spala se svým otcem. Opijme ho vínem také dnešní noc. Potom jdi a spi s ním, abychom zachovaly símě svého otce.“ I té noci tedy opily svého otce vínem. Ta mladší s ním šla spát, on však nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala.
Tak obě Lotovy dcery otěhotněly ze svého otce. Prvorozená pak porodila syna a dala mu jméno Moáb, Z otce vzešlý. Ten je otcem Moábských až do dnešního dne. I ta mladší porodila syna a dala mu jméno Ben-amí, Syn mého příbuzného. Ten je otcem Amonců až do dnešního dne.

Sára mezi Filištíny

Abraham se pak odtud vydal na cestu do negevského kraje, aby se usadil mezi Kádešem a Šurem. A když pobýval v Geraru, říkal Abraham o své manželce Sáře: „Je to má sestra.“ Gerarský král Abimelech tedy pro Sáru poslal a vzal si ji.
V noci ale k Abimelechovi ve snu přišel Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, teď zemřeš. Vždyť je vdaná za jiného muže!“
Abimelech s ní ale ještě nic neměl, a tak řekl: „Pane, cožpak zabíjíš i spravedlivé lidi? Cožpak mi sám neřekl: ‚Je to má sestra‘? I ona sama přece říkala: ‚Je to můj bratr.‘ Udělal jsem to s poctivým úmyslem. Mám čisté ruce!“
Bůh mu ve snu odpověděl: „Jistě, vím, že jsi to udělal s poctivým úmyslem. Proto jsem tě také zadržel, abys proti mně nezhřešil, a nedovolil jsem ti dotknout se jí. Nyní tu ženu vrať jejímu muži, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Jestliže ji však nevrátíš, věz, že jistě zemřeš – ty i všichni, kdo k tobě patří.“
Abimelech tedy časně ráno vstal a svolal všechny své služebníky. Když jim celou věc vylíčil, dostali ti muži veliký strach. Abimelech si potom zavolal Abrahama a řekl mu: „Cos nám to udělal? Čím jsem se proti tobě provinil, že jsi na mě a na mé království přivedl tak veliký hřích? To, cos mi udělal, se nedělá!“ Abimelech se Abrahama zeptal: „Co tě to napadlo, udělat takovou věc?“
Abraham odpověděl: „Pomyslel jsem si: ‚Na tomto místě určitě chybí Boží bázeň; třeba mě kvůli mé ženě zabijí!‘ Kromě toho, je to opravdu má sestra. Je dcerou mého otce, ale ne mé matky, a tak se stala mou ženou. A když mne Bůh poslal, abych putoval daleko od domu mého otce, řekl jsem jí: Prokaž mi tuto laskavost. Všude, kam přijdeme, o mně říkej ‚To je můj bratr.‘“
Abimelech tedy vzal brav, skot, otroky a otrokyně, dal je Abrahamovi a vrátil mu jeho manželku Sáru. Řekl: „Hle, má země je před tebou; bydli, kde se ti zlíbí.“
Sáře pak řekl: „Hle, dal jsem tvému bratru tisíc šekelů stříbra; to ti bude zadostiučiněním přede všemi, kdo jsou s tebou. Tím vším budeš ospravedlněna.“
Abraham se pak modlil k Bohu a Bůh uzdravil Abimelecha i jeho ženu a jeho děvečky, aby mohly rodit děti. Hospodin totiž kvůli Abrahamově manželce Sáře pevně zavřel každé lůno v Abimelechově domě.

Izák a Izmael

Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a Hospodin pro Sáru udělal, co slíbil. Sára i přes Abrahamovo stáří počala a v době, kterou mu Bůh předpověděl, porodila syna. Abraham dal svému synovi narozenému ze Sáry jméno Izák, Smíšek. Když bylo Izákovi osm dní, Abraham svého syna obřezal, jak mu Bůh přikázal. Když se mu narodil syn Izák, bylo Abrahamovi sto let.
Sára řekla: „Bůh mi daroval smích! Všichni, kdo o tom uslyší, se budou smát se mnou.“ Řekla také: „Kdo by byl Abrahamovi řekl, že Sára bude kojit děti? Ale porodila jsem mu syna – i přes jeho stáří!“
Když dítě povyrostlo, přestalo se kojit. V den, kdy se Izák přestal kojit, vystrojil Abraham velikou hostinu. Sára pak viděla, že syn, kterého Abrahamovi porodila Egypťanka Hagar, je posměvač. Řekla tedy Abrahamovi: „Vyžeň tu děvečku i jejího syna. Syn té děvečky přece nebude dědit spolu s mým synem, s Izákem!“
Abrahama ta slova velmi trápila. Šlo přece o jeho syna. Bůh ale Abrahamovi řekl: „Netrap se kvůli chlapci ani kvůli své děvečce. Poslechni Sáru ve všem, co ti řekla, protože tvé símě bude povoláno v Izákovi. I ze syna děvečky však učiním národ, neboť je tvým potomkem.“
Abraham vstal časně ráno, vzal chléb a měch s vodou, naložil to Hagar na záda a poslal ji i s dítětem pryč. Odešla tedy a bloudila Beeršebskou pouští.
Když jí voda v měchu došla, složila dítě pod jedním keřem a šla si sednout naproti, co by lukem dostřelil, neboť si řekla: „Nemohu se dívat, jak dítě umírá.“ Usedla naproti a dala se do pláče.
Bůh uslyšel chlapcův hlas a Boží anděl zavolal na Hagar z nebe: „Co je ti, Hagar? Neboj se, neboť Bůh uslyšel chlapcův hlas tam, kde je. Vstaň, vezmi chlapce a postarej se o něj, protože z něj učiním veliký národ.“
Tehdy jí Bůh otevřel oči a uviděla pramen vody. Šla tedy, naplnila měch vodou a dala chlapci napít.
Bůh pak byl s chlapcem a ten rostl. Bydlel na poušti a stal se z něj velký lučištník. Bydlel v Paranské poušti a jeho matka mu vybrala ženu z Egypta.

Studna přísahy

Někdy v té době Abimelech s velitelem svého vojska Píkolem řekl Abrahamovi: „Bůh je s tebou ve všem, co děláš. Proto mi teď při Bohu odpřisáhni, že neoklameš mne ani mého nástupce a potomka a že se ke mně a k zemi, v níž jsi pobýval, budeš chovat tak přátelsky, jako jsem se zachoval já k tobě.“
Abraham řekl: „To odpřisáhnu.“
Abraham si tehdy Abimelechovi stěžoval kvůli studni s vodou, kterou mu Abimelechovi služebníci násilím vzali. Abimelech však řekl: „Nevím, kdo by udělal něco takového. Sám jsi mi to neřekl a já jsem o tom až do dneška neslyšel.“
Abraham pak vzal ovce a voly, dal je Abimelechovi a vstoupili spolu do smlouvy. Když Abraham postavil sedm jehňat ze stáda zvlášť, zeptal se ho Abimelech: „Co znamená těch sedm jehňat, která jsi postavil zvlášť?“
„Těch sedm jehňat ode mě dostaneš na svědectví, že jsem tu studnu vykopal já,“ odpověděl mu Abraham.
(A tak to místo dostalo jméno Beer-šeba, Studna přísahy, neboť si tam oba přísahali.)
Poté, co vstoupili v Beer-šebě do smlouvy, Abimelech vstal a vrátil se s velitelem svého vojska Píkolem do filištínské země. Abraham zasadil v Beer-šebě tamaryšek a vzýval tam jméno Hospodina, Věčného Boha. Abraham potom ještě dlouho bydlel ve filištínské zemi.

Nejtěžší zkouška

Po nějaké době se Bůh rozhodl Abrahama vyzkoušet. Zavolal: „Abrahame!“
„Zde jsem,“ odpověděl.
Bůh řekl: „Vezmi svého syna, svého jediného, svého milovaného Izáka, a jdi do země Moria. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na hoře, kterou ti určím.“
Druhý den brzy ráno Abraham vstal, osedlal svého osla, vzal s sebou dva služebníky a svého syna Izáka. Nasekal dříví pro zápalnou oběť a vypravil se k místu, jež mu Bůh určil. Třetího dne Abraham pozvedl oči a spatřil to místo v dálce. Tehdy řekl svým služebníkům: „Zůstaňte tu s oslem. Já a chlapec půjdeme až tam, pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám.“
Abraham vzal dříví pro zápalnou oběť a naložil je na svého syna Izáka. Sám nesl v ruce oheň a nůž. A tak šli oba spolu.
„Otče,“ oslovil Izák svého otce Abrahama.
„Ano, můj synu?“ odpověděl mu.
„Vidím oheň a dřevo,“ řekl Izák. „Kde je ale beránek k zápalné oběti?“
„Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu,“ odpověděl Abraham. A tak šli oba spolu.
Když přišli na místo, jež mu Bůh určil, Abraham tam postavil oltář a narovnal dřevo. Pak svázal svého syna Izáka a položil ho na dřevo na oltáři. Abraham vztáhl ruku a vzal nůž, aby svého syna podřízl.
Vtom na něj z nebe zavolal Hospodinův anděl: „Abrahame! Abrahame!“
„Zde jsem,“ odpověděl.
„Nevztahuj ruku na chlapce!“ řekl on. „Nic mu nedělej! Už jsem poznal, že jsi bohabojný – vždyť jsi kvůli mně neušetřil svého syna, svého jediného.“
Abraham tedy vzhlédl a hle, uviděl za sebou berana uvízlého za rohy v křoví. Abraham tedy šel, vzal toho berana a obětoval ho jako zápalnou oběť místo svého syna. To místo pak Abraham nazval „Hospodin opatří,“ takže se dodnes říká: „Na Hospodinově hoře se opatří.“
Hospodinův anděl pak na Abrahama zavolal z nebe podruhé: „Přísahám při sobě samém, praví Hospodin, protože jsi učinil tuto věc a neušetřil jsi svého syna, svého jediného: Nesmírně ti požehnám a nesmírně rozmnožím tvé símě – jako hvězdy na nebi a jako písek na břehu moře. Tvé símě ovládne brány svých nepřátel a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy země, protože jsi uposlechl můj hlas.“
Nato se Abraham vrátil ke svým služebníkům a odešli spolu do Beer-šeby. Abraham potom bydlel v Beer-šebě.

Náchorovo potomstvo

Po nějaké době bylo Abrahamovi oznámeno: „Hle, také Milka porodila syny tvému bratru Náchorovi: svého prvorozeného Úce, jeho bratra Búze a Kemuele (otce Aramova), Keseda, Chazoa, Pildaše, Jidlafa a Betuela.“ (A Betuel zplodil Rebeku.) Těchto osm synů porodila Abrahamovu bratru Náchorovi Milka. Také jeho družka jménem Reuma rodila děti: Tebacha, Gachama, Tachaše a Maaku.

Pohřebiště v Hebronu

Sára žila 127 let; tak dlouhý byl Sářin život. Sára zemřela v Kiriat-arbě (což je Hebron) v kanaánské zemi a Abraham přišel, aby nad ní truchlil a oplakával ji.
Když vstal od své mrtvé, promluvil k místním Chetejcům: „Jsem mezi vámi hostem a přistěhovalcem; dovolte mi u vás vlastnit pozemek pro hrob, abych tam pochoval svou mrtvou.“
Chetejci Abrahamovi odpověděli: „Poslyš nás, pane: Jsi mezi námi Božím knížetem; pochovej svou mrtvou v nejlepší z našich hrobek. Nikdo z nás ti neodepře svou hrobku, abys mohl pochovat svou mrtvou.“
Abraham tedy vstal, poklonil se lidu té země, totiž Chetejcům, a promluvil k nim takto: „Souhlasíte-li, abych tu pochoval svou mrtvou, poslyšte mne a přimluvte se za mne u Efrona, syna Cocharova, aby mi dal svou jeskyni Makpela, která je na konci jeho pole. Ať mi ji uprostřed vás poskytne za plnou cenu ve stříbře jako pohřebiště.“
Efron Chetejský ovšem seděl mezi ostatními Chetejci. Odpověděl Abrahamovi přede všemi Chetejci vcházejícími do brány jeho města: „Nikoli, můj pane. Poslyš mne: To pole ti dávám, dávám ti i jeskyni, která je na něm. Dávám ti je v přítomnosti synů svého lidu; pochovej svou mrtvou.“
Abraham se před lidem té země poklonil a v přítomnosti lidu té země promluvil k Efronovi: „Kéž bys mne, prosím, raději vyslyšel. Dám ti za to pole peníze. Přijmi je ode mne, ať tam pochovám svou mrtvou.“
Efron Abrahamovi odpověděl: „Poslyš mne, můj pane. Ta země stojí 400 šekelů stříbra. Co je to pro tebe a pro mě? Pochovej svou mrtvou!“
Abraham Efrona vyslechl a odvážil mu množství stříbra, které zmínil před ostatními Chetejci: 400 šekelů stříbra běžných mezi obchodníky.
Efronovo pole v Makpele naproti Mamre – pole i s jeskyní stojící na něm, i se všemi stromy rostoucími po obvodu pole – to vše tenkrát přešlo do Abrahamova vlastnictví před očima Chetejců, přede všemi, kdo vcházejí do brány jeho města. Poté Abraham pochoval svou manželku Sáru v jeskyni pole Makpela naproti Mamre (což je Hebron) v kanaánské zemi.
Tak tedy to pole i s jeskyní, která je na něm, přešlo od Chetejců do Abrahamova vlastnictví jako pohřebiště.

Izákovo ženění

Abraham byl už stařec pokročilého věku a Hospodin mu ve všem požehnal. Abraham tehdy řekl nejstaršímu služebníkovi ve svém domě, který spravoval všechen jeho majetek: „Vlož ruku do mého klína, abych tě zavázal přísahou při Hospodinu, Bohu nebe a Bohu země, že nevybereš mému synovi manželku z dcer Kananejců, mezi nimiž bydlím, ale půjdeš do mé země, k mým příbuzným, a tam vybereš manželku pro mého syna Izáka.“
Služebník mu na to řekl: „Kdyby mě snad ta žena nechtěla následovat do této země, mám tvého syna odvést zpět do země, z níž jsi vyšel?“
„Chraň se tam mého syna odvést!“ odpověděl mu Abraham. „Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce a z mé vlasti, který ke mně mluvil a který mi přísahal: ‚Tuto zem dám tvému semeni,‘ ten před tebou pošle svého anděla, abys odtamtud mému synovi vybral manželku. Kdyby tě ta žena nechtěla následovat, budeš této přísahy zproštěn; jen tam mého syna neodváděj zpátky.“
Služebník tedy vložil ruku do klína svého pána Abrahama a odpřisáhl to. Potom vzal ze stáda svého pána deset velbloudů (neboť ho jeho pán na cestu vypravil všelijakými cennostmi) a vyrazil do mezopotamského Aramu k Náchorovu městu.

Před městem zastavil velbloudy u studny s vodou (bylo to navečer, v době, kdy ženy chodívají pro vodu) a řekl: „Hospodine, Bože mého pána Abrahama, prosím, dopřej mi dnes to setkání a prokaž mému pánu Abrahamovi své milosrdenství. Hle, stojím u vodního pramene a dcery zdejších měšťanů vycházejí pro vodu. Když jedné z těch dívek řeknu: ‚Nahni prosím svůj džbán, abych se napil,‘ a ona odpoví: ‚Jen se napij; já zatím napojím tvé velbloudy,‘ pak ať je to ta, kterou jsi určil pro svého služebníka Izáka. Takto poznám, že jsi mému pánovi prokázal milosrdenství.“
Vtom, ještě než to dořekl, vyšla z města Rebeka se džbánem na rameni. Ta dívka se narodila Betuelovi, synu Milky a Abrahamova bratra Náchora. Byla to překrásná mladá dívka, která ještě nepoznala muže. Sestoupila k prameni, naplnila si džbán a vydala se zpět.
Služebník jí přispěchal naproti a řekl: „Dej mi prosím trochu napít ze svého džbánu.“
„Jen se napij, pane,“ odpověděla, rychle spustila džbán na ruku a dala mu napít.
Potom mu řekla: „Načerpám vodu také pro tvé velbloudy, ať se pořádně napijí.“ Rychle vylila svůj džbán do žlabu, znovu odběhla ke studni pro vodu a čerpala pro všechny jeho velbloudy. Ten muž ji zatím mlčky pozoroval, aby poznal, zda Hospodin dává jeho cestě zdar, nebo ne.
Když velbloudi dopili, vzal ten muž zlatý nosní kroužek vážící půl šekelu a dva zlaté náramky pro její ruce, každý o váze deseti šekelů, a řekl: „Pověz mi prosím, čí jsi dcera. Bylo by pro nás v domě tvého otce místo k přenocování?“
„Jsem dcera Betuele, syna Milky a Náchora,“ odpověděla mu. Potom dodala: „Slámy a obroku máme dost, i místo k přenocování.“
Tehdy padl na kolena a klaněl se Hospodinu se slovy: „Požehnán buď Hospodin, Bůh mého pána Abrahama, že od mého pána neodňal své milosrdenství a věrnost a že mě vedl po této cestě až k domu příbuzných mého pána!“

Dívka pak odběhla a vyprávěla to rodině své matky. Rebeka měla bratra jménem Lában a ten se rozběhl ven k onomu muži u pramene. Uviděl totiž ten nosní kroužek i náramky na rukou své sestry Rebeky a slyšel její slova, když říkala: „Takto se mnou ten muž mluvil.“ Přišel tedy k onomu muži a hle, ten dosud stál s velbloudy poblíž pramene.
Lában mu řekl: „Pojď, Hospodinův požehnaný! Proč bys stál venku? Už jsem připravil dům i místo pro velbloudy.“
Ten muž tedy vešel do domu a odsedlal velbloudy. Lában dal velbloudům slámu a obrok a přinesl vodu, aby si on i muži, kteří ho doprovázeli, umyli nohy. Když mu ale nabídli jídlo, řekl: „Nebudu jíst, dokud nevypovím svou věc.“
„Mluv,“ vybídl ho Lában.
„Jsem Abrahamův služebník,“ řekl. „Hospodin mému pánu velice požehnal, takže se rozmohl – dal mu brav a skot, stříbro a zlato, otroky a otrokyně i velbloudy a osly. Sára, manželka mého pána, pak ve svém stáří porodila mému pánu syna, jemuž dal všechno, co má. Můj pán mě pak zavázal přísahou: ‚Nevybereš mému synovi manželku z dcer Kananejců, v jejichž zemi bydlím, ale půjdeš do domu mého otce, k mým příbuzným, a tam vybereš manželku pro mého syna.‘
Když jsem svému pánu řekl: ‚Co kdyby mě ta žena nechtěla následovat?‘ odpověděl mi: ‚Hospodin, před jehož tváří chodím, pošle s tebou svého anděla, aby dal tvé cestě zdar, abys mému synovi vybral manželku z mého příbuzenstva, z domu mého otce. Budeš zproštěn mé přísahy, přijdeš-li k mým příbuzným a nedají ti ji; tehdy budeš mé přísahy zproštěn.‘
Dnes jsem tedy přišel k prameni a řekl jsem: Hospodine, Bože mého pána Abrahama, kéž bys teď dal mé cestě zdar. Hle, stojím u vodního pramene. Když řeknu dívce, která vyjde pro vodu: ‚Dej mi prosím trochu napít ze svého džbánu,‘ a ona mi odpoví: ‚Jen se napij, já zatím načerpám vodu pro tvé velbloudy,‘ pak ať je to ta, kterou Hospodin určil pro syna mého pána.
A vtom, ještě než jsem to v duchu dořekl, vyšla z města Rebeka se džbánem na rameni, sestoupila k prameni a čerpala vodu. Když jsem jí pak řekl: ‚Dej mi prosím napít,‘ spustila rychle džbán z ramene a řekla: ‚Jen se napij; já zatím napojím tvé velbloudy.‘ A tak jsem pil a ona napájela velbloudy. Zeptal jsem se jí: ‚Čí jsi dcera?‘ a ona řekla: ‚Jsem dcera Betuele, syna Milky a Náchora.‘ Tehdy jsem jí navlékl na nos kroužek a na ruce náramky, padl jsem na kolena a klaněl se Hospodinu. Dobrořečil jsem Hospodinu, Bohu svého pána Abrahama, který mě vedl pravou cestou, abych pro syna svého pána vybral dceru jeho příbuzného.
Nyní tedy, chcete-li se k mému pánu zachovat laskavě a věrně, sdělte mi to; a pokud ne, sdělte mi to také, ať se mohu rozhodnout, kam se vydat dál.“
Lában a Betuel mu odpověděli: „Tato věc vyšla od Hospodina; nemáme k tomu co dodat. Hle, zde máš Rebeku, vezmi si ji a jdi. Ať se stane manželkou syna tvého pána, jak řekl Hospodin.“
Když Abrahamův služebník uslyšel jejich slova, poklonil se Hospodinu až k zemi. Potom ten služebník vytáhl stříbrné a zlaté šperky a šaty a dal je Rebece. Také jejímu bratrovi a její matce dal vzácné dary. A tak jedli a pili, on i muži, kteří ho doprovázeli, a zůstali tam celou noc.
Když pak ráno vstali, řekl: „Propusťte mě k mému pánu.“
Její bratr a matka však odpověděli: „Ať s námi dívka zůstane ještě pár dní, třeba deset; potom může jít.“
On jim ale řekl: „Nezdržujte mě tu. Hospodin přece dal mé cestě zdar. Propusťte mě, ať mohu jít za svým pánem.“
Řekli mu tedy: „Zavoláme ji a zeptáme se, co na to ona.“
Zavolali tedy Rebeku. „Odejdeš s tím mužem?“ zeptali se jí.
„Odejdu,“ řekla.
A tak svou sestru Rebeku i její chůvu propustili s Abrahamovým služebníkem a s jeho muži a takto Rebece požehnali:

„Sestro naše, staň se matkou
nesčíslných tisíců!
Také tvé símě ať vládne
branami svých nepřátel.“

Rebeka a její děvečky pak vstaly, vsedly na velbloudy a následovaly onoho muže. Služebník vzal Rebeku a odjel.

Izák právě přicházel od Studnice Živého, který mne vidí (bydlel totiž v negevském kraji). K večeru Izák vyšel na pole, aby přemýšlel. Pozvedl oči a hle, uviděl přicházet velbloudy. Rebeka také pozvedla oči, a když uviděla Izáka, sesedla z velblouda. Zeptala se totiž služebníka: „Kdo je ten muž, který nám jde po poli naproti?“
„To je můj pán,“ odpověděl jí služebník. Vzala si tedy závoj a zahalila se.
Služebník pak Izákovi popsal všechno, co vyřídil, a Izák ji přivedl do stanu své matky Sáry. Vzal si Rebeku a ta se stala jeho ženou a on ji miloval. Tak Izák našel útěchu po smrti své matky.

Abraham umírá

Abraham si vzal ještě další ženu jménem Ketura. Ta mu porodila Zimrana, Jokšana, Medána, Midiána, Jišbaka a Šuacha. Jokšan pak zplodil Šebu a Dedana a Dedanovi synové byli Ašurejci, Letušejci a Leumejci. Midiánovi synové pak byli Efa, Efer, Chanoch, Abida a Eldaáh. Ti všichni byli synové Ketury.
Abraham však dal všechno, co měl, Izákovi. Synům svých družek dal Abraham dary a poslal je ještě za svého života na východ, pryč od svého syna Izáka, do východní země.
Abraham žil 175 let. V utěšeném věku, stár a spokojen pak Abraham vydechl naposled a byl připojen ke svému lidu.
Izák a Izmael, jeho synové, ho pochovali v jeskyni Makpela, která leží naproti Mamre na poli Efrona Chetejského, syna Cocharova, na poli, jež Abraham koupil od Chetejců. Tam je pochován Abraham i jeho žena Sára.
Po Abrahamově smrti Bůh požehnal jeho synu Izákovi a Izák bydlel u Studnice Živého, který mne vidí.

Izmaelovo potomstvo

Toto je rod Abrahamova syna Izmaele, kterého Abrahamovi porodila Sářina otrokyně, Egypťanka Hagar.
Toto jsou jména Izmaelových synů podle pořadí jejich narození: Izmaelův prvorozený Nebajot, potom Kedar, Adbeel, Mibsam, Mišma, Duma, Massa, Chadad, Tema, Jetur, Nafiš a Kedma. Toto jsou Izmaelovi synové a tato jsou jejich jména v jejich sídlištích a osadách – dvanáctero knížat jednotlivých kmenů.
Izmael se dožil 137 let. Potom vydechl naposled a byl připojen ke svému lidu. Jeho synové se usadili od Chavíly až k Šuru (který leží před Egyptem směrem k Asýrii). A Izmael zemřel v neshodě se všemi příbuznými.

Jákob a Ezau

Toto je příběh Abrahamova syna Izáka.
Abraham zplodil Izáka. Když bylo Izákovi čtyřicet let, oženil se s Rebekou, dcerou Aramejce Betuela z Padan-aramu, sestrou Aramejce Lábana.
Izák se za svou ženu modlil k Hospodinu, protože byla neplodná. Hospodin ho vyslyšel a Rebeka, jeho žena, počala. Když se však děti v jejím lůně mačkaly, řekla: „Proč se mi tohle děje?“ A tak se šla ptát Hospodina a Hospodin jí řekl:

„Ve tvém lůnu jsou dva národy;
dvojí lid se z tvých útrob rozdělí.
Jeden lid bude silnější než druhý
a starší mladšímu bude služebník.“

Když se naplnil čas a měla porodit, hle, v jejím lůnu byla dvojčata. Ten, který vyšel první, byl celý zrzavý jako plášť z kožešiny, a tak mu dali jméno Ezau, Chlupáč. Za ním pak vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu. Dostal tedy jméno Jákob, to jest Bude v patách. Když je Rebeka porodila, bylo Izákovi šedesát let.
Chlapci vyrostli a Ezau se stal mužem znalým lovu, mužem divočiny, zatímco Jákob byl spořádaný muž a zdržoval se doma. Izák si oblíbil Ezaua, neboť mu chutnala zvěřina, ale Rebeka si oblíbila Jákoba.
Jednou, když Jákob uvařil kaši, přišel Ezau z pole celý vyčerpaný. Ezau tehdy Jákobovi řekl: „Dej mi přece hlt toho červeného, tady toho červeného jídla, vždyť jsem vyčerpaný!“ (A proto se mu říká Edom, Červený.)
Jákob navrhl: „Prodej mi teď hned své prvorozenství.“
„Vidíš, že skoro umírám!“ odpověděl Ezau. „K čemu je mi prvorozenství?“
„Hned teď mi to tu odpřisáhni!“ řekl mu Jákob. Ezau mu to odpřisáhl a prodal své prvorozenství Jákobovi. Jákob pak dal Ezauovi chléb a čočkovou kaši, ten se najedl a napil a pak vstal a odešel.
Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.

Rebeka mezi Filištíny

V zemi pak nastal hlad (podobný hlad jako ten dřívější, který byl za dnů Abrahamových), a tak se Izák vydal do Geraru k filištínskému králi Abimelechovi. Ukázal se mu totiž Hospodin a řekl: „Nesestupuj do Egypta! Usaď se v zemi, kterou ti určím. Pobývej v této zemi a já budu s tebou a požehnám ti, neboť tobě a tvému semeni dám všechny tyto země. Tak splním přísahu, kterou jsem složil tvému otci Abrahamovi: ‚Tvé símě rozmnožím jako hvězdy na nebi. Tvému semeni dám všechny tyto země a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy na zemi.‘ To proto, že Abraham uposlechl můj hlas a zachoval, co jsem mu svěřil – má přikázání, má ustanovení a má ponaučení.“ A tak se Izák usadil v Geraru.
Když se ho tamější muži vyptávali na jeho ženu, odpověděl: „Je to má sestra.“ Bál se totiž říci: „Je to má žena,“ neboť si pomyslel: „Aby mě snad zdejší muži kvůli Rebece nezabili.“ Byla totiž velmi krásná.
Jednou, když už tam byli dlouho, vyhlížel filištínský král Abimelech z okna a uviděl, jak se Izák mazlí se svou ženou Rebekou. Abimelech si tedy Izáka zavolal a řekl: „Vida, přece je to tvá žena! Proč jsi tedy říkal: ‚Je to má sestra‘?“
„Myslel jsem si, že bych kvůli ní mohl zemřít,“ odpověděl mu Izák.
Abimelech zvolal: „Cos nám to udělal? Někdo z lidu mohl snadno s tvou ženou spát, a tak bys na nás uvedl vinu!“
Potom Abimelech přikázal všemu lidu: „Kdokoli se dotkne tohoto muže nebo jeho manželky, musí zemřít!“

Zápas o studny

Izák pak v té zemi sel a téhož roku sklidil stonásobek, neboť mu Hospodin požehnal. A tak se ten muž vzmohl a rozmáhal se stále víc, až se stal velmi zámožným. Měl stáda bravu, stáda skotu a početné služebnictvo. Proto mu Filištíni začali závidět. Všechny studny, které služebníci jeho otce vykopali za dnů jeho otce Abrahama, Filištíni zasypali a naplnili hlínou.
Abimelech tehdy Izákovi řekl: „Odejdi od nás! Jsi mnohem mocnější než my.“
Izák proto odtud odešel, utábořil se v gerarském údolí a tam bydlel. Izák pak znovu kopal studnice vody vykopané za dnů jeho otce Abrahama, které po Abrahamově smrti Filištíni zasypali, a dal jim stejná jména, jako jim kdysi dal jeho otec.
Izákovi služebníci v tom údolí kopali a našli studnici pramenité vody. Gerarští pastýři se však začali s Izákovými pastýři o studnu hádat: „Ta voda je naše!“ A tak Izák tu studnu nazval Esek, Rozepře, protože se s ním přeli. Potom vykopali další studnu. I o tu se hádali, a tak ji nazval Sitna, Nepřátelství. Přesunul se tedy odtud dál a vykopal další studnu. O tu se už nehádali, a tak ji nazval Rechobot, Prostranství. Řekl totiž: „Teď nám Hospodin daroval prostor, abychom se rozplodili na zemi.“
Když pak odtud vystoupil do Beer-šeby, ukázal se mu téže noci Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, neboť jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé símě kvůli Abrahamovi, svému služebníku.“
Postavil tam tedy oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Vztyčil tam svůj stan a Izákovi služebníci tam vykopali studnu.
Tehdy k němu přišel z Geraru Abimelech se svým pobočníkem Achuzatem a s velitelem svého vojska Píkolem. Izák se jich zeptal: „Proč ke mně přicházíte? Vždyť mě nenávidíte a vyhnali jste mě od vás.“
Odpověděli: „Jasně jsme poznali, že Hospodin je s tebou, a tak jsme si řekli: Ať je teď mezi námi a tebou přísaha. Chceme s tebou vstoupit do smlouvy, že nám neuděláš nic zlého, tak jako jsme se my nedotkli tebe a prokazovali ti pouze dobrodiní a propustili tě v pokoji. Jsi přece Hospodinův požehnaný!“
Vystrojil jim tedy hostinu a jedli a pili. Časně ráno pak vstali a vzájemně si přísahali. Potom je Izák propustil, a tak od něj odešli v pokoji.
A téhož dne se stalo, že přišli Izákovi služebníci a pověděli mu o studni, kterou kopali: „Našli jsme vodu!“ Nazval ji tedy Šibea, Přísaha, a proto se to město až dodnes jmenuje Beer-šeba, Studna přísahy.

Jákob uchvacuje požehnání

Když bylo Ezauovi čtyřicet let, vzal si za ženu Juditu, dceru Chetejce Beerího, a Basematu, dceru Chetejce Elona. Ty působily Izákovi a Rebece hořké trápení.
Když potom Izák zestárl a oči mu zeslábly tak, že neviděl, zavolal si svého staršího syna Ezaua a řekl mu: „Synu můj?“
„Zde jsem,“ odpověděl Ezau.
Tehdy mu řekl: „Pohleď, jsem starý a nevím, kdy umřu. Vezmi prosím své zbraně, svůj toulec a luk, vyjdi do polí a ulov mi zvěřinu. Pak mi připrav mou oblíbenou pochoutku a přines mi ji, abych pojedl a s chutí ti požehnal, než umřu.“
Rebeka ale poslouchala, když Izák mluvil se svým synem Ezauem. Jakmile Ezau odešel do polí lovit zvěř, aby ji přinesl Izákovi, Rebeka řekla svému synu Jákobovi: „Pohleď, vyslechla jsem tvého otce, jak říká tvému bratru Ezauovi: ‚Přines mi zvěřinu a připrav mi pochoutku, abych pojedl a požehnal ti před Hospodinem, než umřu.‘ Poslechni mě tedy, synu můj, a udělej, co ti řeknu: Jdi ke stádu, vyber mi z něj dvě pěkná kůzlata a já z nich pro tvého otce připravím jeho oblíbenou pochoutku. Tu přineseš svému otci, aby pojedl, a aby ti proto požehnal, než umře.“
Jákob ale své matce Rebece řekl: „Pohleď, můj bratr Ezau je chlupatý, kdežto já jsem holý. Co když na mě můj otec sáhne? Pak před ním budu vypadat jako podvodník a přivedu na sebe prokletí, a ne požehnání!“
„Tvé prokletí beru na sebe, synu můj,“ odpověděla mu matka. „Jen mě poslechni a jdi mi přinést ta kůzlata.“
A tak šel, vzal je a přinesl své matce, která z nich připravila otcovu oblíbenou pochoutku. Potom Rebeka vzala nejlepší šaty svého staršího syna Ezaua, které měla doma, oblékla je svému mladšímu synu Jákobovi a ovinula mu ruce i hladkou část krku kůzlečími kožkami. Onu pochoutku i chléb, který připravila, pak dala do rukou svému synu Jákobovi.
Přišel ke svému otci a řekl: „Otče!“
A ten řekl: „Ano? Který jsi, můj synu?“
„Já jsem Ezau, tvůj prvorozený,“ odpověděl Jákob svému otci. „Udělal jsem, co jsi mi přikázal. Vstaň, prosím, posaď se a jez z mého úlovku, abys mi proto s chutí požehnal.“
Izák ale svému synovi řekl: „Jak to, že jsi tak rychle našel zvěř, můj synu?“
Odpověděl: „Protože ji ke mně přivedl Hospodin, tvůj Bůh.“
Izák ale Jákobovi řekl: „Pojď blíž, ať na tebe sáhnu, můj synu, zda jsi opravdu můj syn Ezau, nebo ne.“
Jákob tedy přistoupil ke svému otci Izákovi. Ten na něj sáhl a řekl: „Hlas je Jákobův, ale ruce Ezauovy.“ Nepoznal ho, protože měl ruce chlupaté jako jeho bratr Ezau, a tak mu požehnal. Potom se zeptal: „Jsi opravdu můj syn Ezau?“
„Ano,“ odpověděl Jákob.
Tehdy mu řekl: „Podej mi, ať se najím z úlovku svého syna, abych ti s chutí požehnal.“ A tak mu podal pokrm a on jedl; přinesl mu také víno a on pil.
Potom ho jeho otec Izák vyzval: „Pojď blíž, synu můj, a polib mě.“ Přistoupil tedy a políbil ho.
A když Izák ucítil vůni jeho šatů, takto mu požehnal:

„Hle, vůně mého syna –
jak vůně pole,
jemuž Hospodin žehná!
Ať Hospodin dá ti nebeskou rosu,
úrodnou zem,
obilí i víno v hojnosti.
Ať lidé slouží ti,
ať se ti klaní národy.
Pánem svých bratří buď,
ať se ti klaní synové matky tvé.
Ať jsou zlořečeni, kdo ti zlořečí,
a požehnáni, kdo ti žehnají!“

A vtom, jakmile Izák Jákobovi požehnal, právě když Jákob vyšel od svého otce Izáka, vrátil se jeho bratr Ezau z lovu. Také on připravil pochoutku a přinesl ji svému otci se slovy: „Vstaň, otče, a jez z úlovku svého syna, abys mi proto s chutí požehnal.“
Izák, jeho otec, mu však řekl: „Kdo jsi?“
„Já jsem tvůj syn,“ odpověděl. „Tvůj prvorozený, Ezau!“
Izák se zhrozil a v nesmírné hrůze zvolal: „A kdo je potom ten, který ulovil zvěřinu a přinesl mi ji? Ještě než jsi přišel, jsem z toho všeho jedl. Požehnal jsem mu, a tak bude požehnán!“
Když Ezau uslyšel slova svého otce, dal se do hrozného křiku a s nesmírnou hořkostí žádal otce: „Požehnej mně! Mně také, otče můj!“
Ten však odpověděl: „Tvůj bratr přišel se lstí a vzal ti požehnání.“
Tu zvolal: „Tak proto dostal jméno Jákob, Podrazák! Vždyť mě už dvakrát podrazil: vzal mi prvorozenství a hle, teď mi vzal i požehnání!“ Potom se zeptal: „Copak ti nezbylo žádné požehnání pro mě?“
Izák Ezauovi odpověděl: „Hle, učinil jsem ho tvým pánem a všechny jeho bratry jsem mu dal za služebníky. Opatřil jsem ho obilím i vínem. Co bych mohl udělat pro tebe, můj synu?!“
Ezau svému otci řekl: „Copak máš jen jedno požehnání, otče? Požehnej mně! Mně také, otče!“ A Ezau se hlasitě rozplakal.
Jeho otec Izák mu odpověděl:

„Hle, tvůj příbytek –
daleko od úrodné země,
od nebeské rosy shůry.
Budeš se živit svým mečem
a svému bratru budeš sloužit.
Jen když se staneš tulákem,
tehdy se zbavíš jeho jha.“

Kvůli tomu požehnání, jež mu jeho otec udělil, pak Ezau Jákoba začal nenávidět. Tehdy si Ezau v srdci řekl: „Blíží se dny truchlení nad mým otcem. Potom svého bratra Jákoba zabiji!“
A když byla Rebece oznámena slova jejího staršího syna Ezaua, nechala si zavolat svého mladšího syna Jákoba a řekla mu: „Pohleď, tvůj bratr Ezau se těší, že tě zabije! Nyní mě tedy, synu můj, poslechni: vstaň a uteč k mému bratru Lábanovi do Cháranu. Pobuď nějakou chvíli u něj, než pomine zuřivost tvého bratra, než se od tebe odvrátí jeho hněv a než zapomene, cos mu provedl. Potom pro tebe pošlu a vyzvednu tě odtamtud. Proč bych měla v jeden den ztratit vás oba?“

Ezauovo ženění

Rebeka tenkrát řekla Izákovi: „Kvůli těm Chetejkám se mi zprotivil život. Vezme-li si Jákob za ženu nějakou domorodou Chetejku, jako jsou tyto, proč bych měla žít?“
Izák si tedy zavolal Jákoba, požehnal mu a přikázal mu: „Neber si manželku z kanaánských dcer. Vstaň a jdi do Padan-aramu, do domu Betuela, otce tvé matky, a tam si vyber manželku z dcer svého strýce Lábana. Kéž ti Všemohoucí Bůh požehná, kéž tě rozplodí a rozmnoží, aby ses stal otcem svazku národů. Kéž ti dá požehnání Abrahamovo, tobě a s tebou tvému semeni, abys přijal za dědictví zem svého putování, kterou Bůh daroval Abrahamovi.“ Tak Izák odeslal Jákoba pryč a ten se vydal do Padan-aramu k Lábanovi, synu Aramejce Betuela, bratru Rebeky, matky Jákoba a Ezaua.
Ezau uviděl, že Izák Jákobovi požehnal, když ho posílal do Padan-aramu, aby si odtud vzal manželku, a že když mu žehnal, přikázal mu: „Neber si manželku z kanaánských dcer,“ a že Jákob poslechl svého otce a matku a odešel do Padan-aramu. Ezau také viděl, že jeho otec nelibě snáší kanaánské dcery, a tak šel k Izmaelovi a kromě žen, které už měl, si vzal za manželku Machalat, dceru Abrahamova syna Izmaele, sestru Nebajotovu.

Žebřík do nebe

Jákob odešel z Beer-šeby a vydal se k Cháranu. Dorazil na jedno místo a zůstal tam přes noc, neboť slunce už zapadlo. Vzal na tom místě jeden z kamenů, položil si ho pod hlavu a ulehl tam ke spánku. Ve snu pak spatřil žebřík sahající od země až k nebi a hle, vystupovali a sestupovali po něm Boží andělé.
Vtom nad ním stanul Hospodin a řekl: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému semeni. Tvého semene bude jako prachu země a rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. Nadto v tobě a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny rodiny země. Hle, já jsem s tebou! Budu tě chránit, kamkoli půjdeš, a znovu tě přivedu do této země. Neopustím tě, dokud nevykonám, co jsem ti řekl.“
Jákob se probudil a zvolal: „Na tomto místě je opravdu Hospodin – a já jsem to nevěděl!“ V posvátné hrůze pokračoval: „Jak hrozné je toto místo! Není to nic jiného než Boží dům a toto musí být nebeská brána!“
Časně ráno pak Jákob vstal, vzal kámen, který měl pod hlavou, vztyčil jej jako památník a polil jeho vrchol olejem. To místo nazval Bet-el, Boží dům, ačkoli se tomu městu předtím říkalo Luz.
Jákob tehdy složil tento slib: „Bude-li Bůh se mnou, ochrání-li mne na mé cestě a dá mi chléb k jídlu a šaty k oblékání, takže se v pokoji vrátím do svého otcovského domu, bude Hospodin mým Bohem. Tento kámen, který jsem vztyčil jako památník, se stane Božím domem a ze všeho, co mi dáš, ti věrně oddělím desátek.“

Jákobovo ženění

Jákob tedy směle vykročil na cestu a přišel do země východních národů. Když se rozhlédl, spatřil v poli studnu. Poblíž ležela tři stáda ovcí, neboť ta studna sloužila k napájení stád. V jejím ústí však ležel veliký kámen. Pastýři ten kámen z ústí studny odvalovali, teprve když se tam shromáždila všechna stáda, a tehdy napájeli dobytek. Potom kámen vraceli zpět na jeho místo v ústí studny.
Jákob se jich zeptal: „Odkud jste, bratři?“
„Z Cháranu,“ odpověděli.
„A znáte Lábana, syna Náchorova?“ zeptal se jich.
„Známe,“ odpověděli.
Zeptal se jich: „Daří se mu dobře?“
„Ano,“ odpověděli. „Podívej, jeho dcera Ráchel právě přichází s ovcemi.“
Na to jim řekl: „Do večera je ještě daleko; teď přece není čas shánět dobytek. Napojte ovce a jděte ještě pást.“
„To nejde,“ odpověděli. „Budeme moci napojit ovce, teprve až se shromáždí všechna stáda a odvalí se kámen z ústí studny.“
A zatímco s nimi mluvil, přišla Ráchel se stádem svého otce. Byla totiž pastýřka. Když Jákob spatřil Ráchel, dceru svého strýce Lábana, a jeho stádo, přistoupil, odvalil kámen z otvoru studny a dal stádu svého strýce Lábana napít. Nato Ráchel políbil a hlasitě se rozplakal. A když jí řekl, že je příbuzný jejího otce, že je Rebečin syn, běžela to povědět svému otci.
Jakmile Lában uslyšel zprávu o svém synovci Jákobovi, rozběhl se mu naproti. Objal ho, políbil a přivedl ho do svého domu. Když pak Jákob Lábanovi vyprávěl o všem, co se stalo, Lában mu řekl: „Opravdu jsi má krev a tělo!“

Když pak u něj Jákob zůstal už celý měsíc, Lában mu řekl: „I když jsi můj příbuzný, nebudeš přece u mě sloužit zadarmo. Řekni mi, co chceš za odměnu.“
(Onen Lában měl dvě dcery: starší se jmenovala Léa a mladší Ráchel. Léa měla měkké oči, ale Ráchel byla nápadně krásná, překrásná dívka.) Jákob si zamiloval Ráchel, a tak řekl: „Budu ti sloužit sedm let za tvou mladší dceru Ráchel.“
Lában odpověděl: „Dám ti ji raději než komukoli jinému. Zůstaň u mě.“ A tak Jákob sloužil za Ráchel sedm let a zdálo se mu to jako pouhá chvíle, protože ji miloval.
Potom Jákob Lábanovi řekl: „Můj čas se naplnil. Dej mi mou ženu, chci být s ní.“
Lában tedy shromáždil všechny místní muže a vystrojil hostinu. Večer pak vzal svou dceru Léu, přivedl ji k Jákobovi a ten s ní spal. (A Lában tenkrát své dceři Lée daroval svou otrokyni Zilpu jako děvečku.)
Přišlo ráno a hle – byla to Léa! „Cos mi to udělal?“ ptal se Jákob Lábana. „Copak jsem ti nesloužil za Ráchel? Proč jsi mě obelstil?“
„V našem kraji není zvykem vdávat mladší dříve než prvorozenou,“ odpověděl mu Lában. „Až s ní strávíš svatební týden, dáme ti i tu druhou – za to, že mi budeš sloužit dalších sedm let.“
Jákob tedy souhlasil. Strávil svatební týden s Leou a Lában mu pak dal za ženu svoji dceru Ráchel. (Také jí Lában daroval děvečku – svou otrokyni Bilhu.) Jákob tedy spal i s Ráchel. Miloval ji ovšem více než Léu. Sloužil pak u Lábana ještě dalších sedm let.

Jákobovy děti

Když Hospodin viděl, že Léa je nemilovaná, otevřel její lůno. Ráchel však byla neplodná. Léa počala a porodila syna. Dala mu jméno Ruben (Hleďte, syn!), neboť řekla: „Hospodin pohlédl na mé trápení. Teď už mě můj manžel bude milovat.“
Potom počala znovu, a když porodila syna, řekla: „Hospodin slyšel, že jsem nemilovaná, a tak mi dal i tohoto.“ Dala mu tedy jméno Šimeon, Vyslyšení.
Potom počala znovu, a když porodila syna, řekla: „Tentokrát se ke mně můj muž připojí – vždyť jsem mu porodila tři syny!“ A proto dostal jméno Levi, Spojení.
Potom počala znovu, a když porodila syna, řekla: „Teď budu chválit Hospodina!“ Proto mu dala jméno Juda, Chvála. Tehdy přestala rodit.
Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí děti, záviděla své sestře a řekla Jákobovi: „Dej mi syny, nebo umřu!“
Jákob se však na Ráchel rozhněval: „Máš mě snad za Boha, který ti nedopřál plod života?“
„Zde je má děvečka Bilha,“ řekla mu. „Spi s ní, ať rodí na můj klín. Tak získám syny skrze ni.“
A tak mu dala svou otrokyni Bilhu za ženu. Jákob s ní spal a Bilha počala a porodila mu syna. Tehdy Ráchel řekla: „Bůh mne rozsoudil – vyslyšel můj hlas a dal mi syna!“ Proto mu dala jméno Dan, Soudce.
Ráchelina otrokyně Bilha pak počala znovu a porodila Jákobovi druhého syna. Tehdy Ráchel řekla: „Vedla jsem se sestrou Boží boje a zvítězila jsem!“ A tak mu dala jméno Neftalí, Můj boj.
Když Léa viděla, že přestala rodit, vzala svou otrokyni Zilpu a dala ji Jákobovi za ženu. Její otrokyně Zilpa potom Jákobovi porodila syna. Léa řekla: „Přišlo mé štěstí!“ a dala mu jméno Gád, Štěstí.
A když Léina otrokyně Zilpa porodila Jákobovi druhého syna, Léa řekla: „To je pro mé blaho! Ženy mi budou blahopřát!“ Dala mu tedy jméno Ašer, Blažený.
Jednou, v době pšeničné sklizně, vyšel Ruben na pole, nalezl milostná jablíčka mandragory a přinesl je své matce Lée. Ráchel tehdy Lée řekla: „Dej mi prosím trochu těch milostných jablíček, co našel tvůj syn.“
Ta jí však odpověděla: „Nestačí, žes mi vzala manžela? Teď mi chceš vzít ještě milostná jablíčka, která mám od syna?“
„Tak dobře,“ odvětila Ráchel. „Nechám ho dnes v noci spát s tebou výměnou za milostná jablíčka od tvého syna.“
Když se pak Jákob večer vracel z pole, vyšla mu Léa naproti se slovy: „Musíš spát se mnou! Dostala jsem tě odměnou za mandragoru od svého syna.“ A tak té noci spal s ní.
A Bůh Léu vyslyšel: počala a porodila Jákobovi pátého syna. Tehdy řekla: „Bůh mě odměnil za to, že jsem svému muži dala svou otrokyni!“ A tak mu dala jméno Isachar, Odměna.
Potom Léa počala znovu a porodila Jákobovi šestého syna. Tehdy řekla: „Bůh mne obdařil vzácným darem! Konečně mě můj manžel bude mít v úctě, vždyť jsem mu porodila šest synů!“ Dala mu tedy jméno Zabulon, Úcta.
Potom porodila dceru a dala jí jméno Dína, Spravedlnost.

Bůh však pamatoval i na Ráchel; vyslyšel ji a otevřel její lůno. Počala tedy, a když porodila syna, řekla: „Bůh mě zbavil mé hanby!“ A tak mu dala jméno Josef, Přídavek, neboť řekla: „Kéž mi Hospodin přidá dalšího syna!“

Jákobovo zbohatnutí

Když Ráchel Jákobovi porodila Josefa, řekl Jákob Lábanovi: „Propusť mě, ať se vrátím domů do své země. Dej mi mé ženy a mé děti, za něž jsem ti sloužil, a nech mě odejít. Víš přece, jakou službu jsem ti odvedl.“
Lában mu odpověděl: „Laskavě prosím, zůstaň se mnou. Zjistil jsem, že mi Hospodin kvůli tobě požehnal.“ A dodal: „Dám ti odměnu, o jakou si řekneš.“
Jákob mu na to odpověděl: „Sám víš, jak jsem ti sloužil a jak se tvému dobytku se mnou dařilo. To málo, co jsi měl, než jsem přišel, se nesmírně rozrostlo, protože ti po mém příchodu Hospodin požehnal. Kdy se už budu moci starat také o svůj vlastní dům?“
Lában řekl: „Co ti mám dát?“
„Nedávej mi nic,“ odpověděl Jákob. „Budu znovu pást a střežit tvá stáda, uděláš-li pro mě toto: Projdu dnes všechen tvůj dobytek a vyřadím z něj každé skvrnité a strakaté mládě, každé načernalé jehně a každé strakaté a skvrnité kůzle. To bude má odměna. Má poctivost se v budoucnu prokáže takto: Až přijdeš přehlédnout mou odměnu, ať se mi každé kůzle, jež nebude skvrnité nebo strakaté, a každé jehně, jež nebude načernalé, počítá za krádež.“
Lában tedy řekl: „Dobrá, ať je po tvém.“ Ještě téhož dne však vyřadil pruhované a strakaté kozly, všechny skvrnité a strakaté kozy, všechno, co mělo bílé skvrny, i všechna načernalá jehňata, svěřil je do rukou svých synů a vzdálil se od Jákoba na tři dny cesty daleko. A tak Jákob pásl zbytek Lábanova dobytka.
Jákob si tenkrát vzal čerstvé topolové, mandloňové a platanové pruty, oloupal z nich proužky kůry, a tak odkryl bílé jádro prutů. Potom ty oloupané pruty kladl před dobytek do žlabů, totiž do koryt na vodu, k nimž zvířata přicházela pít a kde se pářila. Zvířata, jež se pářila před těmi pruty pak vrhala pruhovaná, skvrnitá a strakatá mláďata. Jákob ta jehňata odděloval a v Lábanově stádě obracel dobytek směrem k pruhovaným i všem načernalým kusům. Tak si Jákob pořídil svá vlastní stáda a ta nestavěl k Lábanovým zvířatům. A kdykoli se pářily statné kusy, Jákob jim před oči do žlabů kladl ty pruty, aby se pářily před pruty. Když však byla zvířata neduživá, pruty nekladl. A tak byl Lábanův dobytek neduživý, ale Jákobův statný. Takto se ten muž nesmírně rozmohl, takže měl množství stád, otrokyň, otroků, velbloudů i oslů.

Útěk od Lábana

Jednou Jákob zaslechl, jak Lábanovi synové říkají: „Jákob obral našeho otce o všechno! Všechno to bohatství si pořídil na úkor našeho otce!“ A když se Jákob podíval na Lábana, viděl, že už mu není nakloněn jako dříve.
Tehdy Hospodin Jákobovi řekl: „Vrať se do země svých otců a ke svému příbuzenstvu, a já budu s tebou.“
Jákob si tedy nechal zavolat Ráchel a Léu na pole ke svému stádu a řekl jim: „Vidím na vašem otci, že už mi není nakloněn jako dříve. Bůh mého otce však je se mnou. Samy víte, že jsem vašemu otci sloužil ze všech sil, ale váš otec mě šidil. Desetkrát změnil mou odměnu, ale Bůh mu nedovolil, aby mi ublížil. Když řekl: ‚Dostaneš za odměnu, co bude skvrnité,‘ všechen dobytek vrhal skvrnitá mláďata. Když řekl: ‚Dostaneš za odměnu, co bude pruhované,‘ vrhal všechen dobytek pruhovaná mláďata. Tak Bůh odebral stádo vašemu otci a dal je mně.
Jednou, v době páření dobytka, jsem ve snu pozvedl oči a uviděl berany připouštěné ke stádu. Byli pruhovaní, skvrnití a strakatí. Tehdy mě v tom snu oslovil Boží anděl: ‚Jákobe!‘ A když jsem odpověděl: ‚Zde jsem,‘ řekl: ‚Pozvedni oči a pohleď: Všichni berani připouštění ke stádu jsou pruhovaní, skvrnití a strakatí, neboť jsem viděl vše, co ti Lában dělá. Já jsem Bůh Bet-elu, kde jsi pomazal památný kámen a kde jsi mi složil slib. Nyní vstaň, odejdi z této země a vrať se do své vlasti.‘“
Ráchel a Léa mu odpověděly: „Copak máme v domě našeho otce ještě nějaký podíl nebo dědictví? Copak nás nemá za cizí? Vždyť nás prodal a všechny peníze shrábl! Všechno bohatství, které Bůh vytrhl z rukou našeho otce, je proto naše a našich dětí! Udělej, cokoli ti Bůh řekl.“
A tak Jákob vstal, naložil své děti a ženy na velbloudy a shromáždil všechna svá stáda. Se vším majetkem, jehož nabyl, s dobytkem vlastního chovu, který získal v Padan-aramu, se vydal ke svému otci Izákovi do kanaánské země.
(Když předtím Lában odešel stříhat své stádo, Ráchel svému otci ukradla jeho domácí bůžky.) Jákob opustil Aramejce Lábana pokradmu, vůbec mu neoznámil, že odchází. Utekl se vším, co měl; vstal, překročil řeku Eufrat a vydal se směrem ke gileádským horám.

Mohyla svědectví

Lában se o Jákobově útěku dozvěděl až třetího dne. Vzal tedy s sebou své druhy a hnal se za ním sedm dní, než ho dostihl v gileádských horách. Té noci však Aramejce Lábana navštívil ve snu Bůh a řekl mu: „Neodvažuj se Jákobovi něco vytýkat!“
Lában tedy Jákoba dostihl. (Jákob si v tom pohoří postavil stan a i Lában se svými druhy se utábořili v gileádských horách.) Lában Jákobovi řekl: „Cos to udělal? Odkradl ses ode mě a odvedl mé dcery, jako bys je zajal mečem! Proč jsi tajně utekl? Zmizels pokradmu a nic jsi mi neřekl! Vyprovodil bych tě s veselím a písněmi, s tamburínou a citerou. Nenechal jsi mě ani políbit mé syny a dcery – zachoval ses jako hlupák! Mohl jsem vám býval ublížit, ale Bůh vašeho otce ke mně minulé noci promluvil a řekl: ‚Neodvažuj se Jákobovi něco vytýkat!‘ Takže ty jsi musel odejít, protože ses roztoužil po otcovském domě. Proč jsi ale ukradl mé bohy?!“
Jákob Lábanovi odpověděl: „Utekl jsem, protože jsem se bál; myslel jsem si, že bys mi chtěl své dcery vzít násilím. Jestli ale u někoho najdeš své bohy, ať zemře! Prohledej mé věci před našimi druhy a vezmi si, co ti patří.“ (Jákob totiž nevěděl, že je Ráchel ukradla.)
Lában tedy šel do Jákobova stanu, do stanu Léy i do stanů obou děveček, ale nic nenašel. Vyšel tedy z Léina stanu a šel do stanu Ráchel. Ráchel mezitím ty bůžky strčila pod velbloudí sedlo a posadila se na ně. Lában prohledal celý stan, ale nic nenašel.
Ráchel svému otci řekla: „Nehněvej se, můj pane, že před tebou nemohu vstát. Mám měsíčky.“ A tak hledal, ale bůžky nenašel.
Tehdy se Jákob rozhněval a začal Lábana hubovat. Řekl mu: „Čím jsem se provinil? Co jsem spáchal, že mě tak zuřivě stíháš? Prošťáral jsi všechny mé věci, a cos našel z celého svého domu? Polož to zde před mé i své druhy, ať nás dva rozsoudí!
Byl jsem u tebe celých dvacet let. Tvé ovce ani kozy nikdy nepotratily. Berany z tvého stáda jsem nejedl. Co roztrhaly šelmy, jsem ti nepřinášel, ale sám jsem nahrazoval škodu. Vymáhal jsi ode mne, co bylo ukradeno ve dne i co bylo ukradeno v noci. Ve dne mě stravoval žár a v noci mráz, až mi i spánek zmizel z očí. Tak mi bylo ve tvém domě oněch dvacet let. Čtrnáct let jsem ti sloužil za tvé dvě dcery a šest let za tvůj dobytek, ale ty jsi mou odměnu desetkrát změnil. Kdyby Bůh mého otce, Bůh Abrahamův a Strach Izákův, nebyl se mnou, určitě bys mě teď propustil s prázdnou! Bůh ale viděl mé trápení a dřinu mých rukou a minulou noc vyřkl svůj soud.“
Lában na to Jákobovi odpověděl: „Tyto dcery jsou mé dcery, tyto děti jsou mé děti a tento dobytek je můj dobytek. Všechno, co vidíš, je moje. Co bych ale dnes neudělal pro své dcery a pro děti, jež se jim narodily? Proto nyní pojď, vstupme do smlouvy – já a ty – ať je to pro mne a pro tebe svědectvím.“
Jákob tedy vzal kámen a vztyčil jej jako památník. Potom řekl svým druhům: „Nasbírejte kamení!“ A tak nanosili kamení, vytvořili mohylu a na té mohyle pojedli. Lában ji pojmenoval aramejsky Jegar-sahaduta, Mohyla svědectví, a Jákob jí dal stejné jméno hebrejsky, totiž Gal-ed.
Lában řekl: „Tato mohyla ať je ode dneška mým i tvým svědkem.“ A proto dostala jméno Gal-ed, Mohyla svědectví, a také Micpa, Stráž, neboť řekl: „Až se rozejdeme, ať Hospodin nade mnou i tebou drží stráž. Budeš-li mým dcerám ubližovat nebo vezmeš-li si kromě mých dcer další ženy – ačkoli s námi není žádný člověk, hle, Bůh je mým i tvým svědkem!“
Lában Jákobovi ještě řekl: „Pohleď na tuto mohylu a pohleď na ten památný kámen, který jsem mezi sebou a tebou umístil. Tato mohyla i ten památník jsou svědky, že se k tobě nepřiblížím za tuto mohylu a že ani ty se ke mně za tuto mohylu a za tento památník nepřiblížíš se zlým úmyslem. Bůh Abrahamův a Bůh Náchorův, Bůh jejich otce nechť je naším soudcem!“
Jákob tedy přísahal při Strachu svého otce Izáka. Potom na oné hoře obětoval dobytče a svolal své druhy, aby hodovali. A tak hodovali a zůstali na té hoře celou noc.

Dvojí tábor

Časně ráno Lában vstal, políbil své vnuky i dcery a požehnal jim. Potom odešel a vrátil se domů.
Také Jákob odešel svou cestou a vtom se s ním setkali Boží andělé. Jakmile je Jákob uviděl, zvolal: „To je Boží tábor!“ A tak to místo nazval Machanajim, Dvojí tábor.
Jákob pak před sebou vypravil posly do země Seír, na edomskou planinu, ke svému bratru Ezauovi a přikázal jim: „Povězte mému pánu Ezauovi: ‚Toto praví tvůj služebník Jákob: Pobýval jsem u Lábana; tam jsem se až dosud zdržoval. Mám voly, osly, brav, otroky i otrokyně a vypravil jsem posly, abych se ohlásil svému pánu, doufaje ve tvou laskavost.‘“
Poslové se pak vrátili k Jákobovi se slovy: „Šli jsme k tvému bratru Ezauovi, ale už ti jde naproti a je s ním čtyři sta mužů!“
Na Jákoba padl veliký strach a úzkost. Rozdělil své lidi, brav, skot i velbloudy do dvou táborů, neboť si pomyslel: „Přijde-li Ezau k jednomu táboru a pobije ho, bude se ten druhý tábor moci zachránit.“
Jákob zvolal: „Bože mého otce Abrahama, Bože mého otce Izáka, Hospodine, který jsi mi řekl: ‚Vrať se do své země a ke svému příbuzenstvu, a já způsobím, aby se ti vedlo dobře,‘ nejsem hoden všeho milosrdenství a věrnosti, kterou jsi svému služebníku prokázal – vždyť jsem tento Jordán překročil pouze s holí, a teď jsou ze mne dva tábory! Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezaua, neboť se bojím, že přijde a pobije mě i matky s dětmi. Řekl jsi přece: ‚Jistě způsobím, aby se ti vedlo dobře, a učiním, že tvého semene bude jako mořského písku, nespočetného pro své množství.‘“
A když na tom místě strávil noc, vybral z toho, co získal, dar pro svého bratra Ezaua: 200 koz a 20 kozlů, 200 ovcí a 20 beranů, 30 kojících velbloudic s mláďaty, 40 krav a 10 býků, 20 oslic a 10 oslů. Svěřil je svým služebníkům, každé stádo zvlášť, a řekl jim: „Jděte přede mnou a mezi jednotlivými stády nechte odstup.“
Tomu vepředu poručil: „Když se s tebou setká můj bratr Ezau a zeptá se tě: ‚Komu patříš a kam jdeš? A čí je to stádo před tebou?‘ odpovíš: ‚Tvého služebníka Jákoba. Posílá to jako dar mému pánu Ezauovi a hle, sám jde za námi.‘“
Také druhému, třetímu i všem ostatním, kteří hnali ta stáda, přikázal: „Takovým způsobem mluvte k Ezauovi, až ho najdete: ‚Hle, tvůj služebník Jákob jde za námi.‘“ (Pomyslel si totiž: „Usmířím ho darem, který mě předchází. Když se s ním potom setkám, snad mě přijme.“) A tak šel dar před ním a on zůstal na noc v táboře.

Tvé jméno bude Izrael

V noci pak vstal a vzal své dvě ženy, své dvě otrokyně a svých jedenáct synů a přebrodil potok Jabok. Vzal je a převedl je přes potok; převedl všechno, co měl. Tehdy Jákob zůstal sám.
Někdo s ním ale zápasil, až dokud nezačalo svítat. Když viděl, že ho nepřemůže, udeřil ho do kyčelního kloubu, takže se Jákobovi při tom zápasu vymkl kyčel. Tehdy řekl: „Pusť mě, začíná svítat!“
„Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“ odpověděl Jákob.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho.
„Jákob,“ odpověděl.
Na to mu řekl: „Tvé jméno už nebude znít Jákob, ale Izrael, Boží bojovník, neboť jsi zápasil s Bohem i s lidmi a zvítězil jsi!“
Jákob ho žádal: „Pověz mi prosím své jméno.“
On však odpověděl: „Proč se mě ptáš na jméno?“ A požehnal mu tam.
Jákob pak to místo nazval Penuel, Boží tvář, neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl jsem zachráněn!“
A když minul Penuel, zazářilo mu slunce; a kulhal kvůli té kyčli. (Proto synové Izraele až do dnešního dne nejedí sedací šlachu u kyčelního kloubu, protože Jákoba udeřil do kyčelního kloubu u sedací šlachy.)

Setkání s Ezauem

Když potom Jákob pozvedl oči, hle, spatřil přicházet Ezaua a s ním čtyři sta mužů. Rozdělil tedy děti mezi Léu, Ráchel a ty dvě otrokyně a postavil otrokyně s jejich dětmi dopředu, Léu s jejími dětmi za ně a Ráchel s Josefem dozadu. Sám pak šel před nimi a sedmkrát se poklonil až k zemi, než došel ke svému bratru.
Ezau mu vyběhl naproti, objal ho, padl mu kolem krku a líbal ho. Oba plakali. Když potom pozvedl oči, spatřil ženy s dětmi a řekl: „Kdo je to s tebou?“
Jákob odpověděl: „To jsou děti, kterými Bůh obdaroval tvého služebníka.“
Mezitím se přiblížily otrokyně se svými dětmi a poklonily se. Potom se přiblížila také Léa se svými dětmi a poklonily se. Nakonec se přiblížili Josef a Ráchel a i oni se poklonili.
Ezau se zeptal: „K čemu je celý ten průvod, který jsem potkal?“
On odpověděl: „Chtěl jsem si tě příznivě naklonit, můj pane.“
Ezau řekl: „Mám dostatek, bratře, nech si, co ti patří.“
Jákob však odpověděl: „Prosím, nikoli! Přijmi laskavě ode mě tento dar. Když vidím tvou tvář, je přívětivá jako tvář Boží. Přijmi prosím z mého požehnání, co jsem ti přinesl, neboť Bůh ke mně byl milostivý a mám všeho dostatek.“ A naléhal na něj, až Ezau přijal.
Ten potom řekl: „Vydejme se na cestu, půjdu s tebou.“
Jákob mu však odpověděl: „Můj pán ví, že tu jsou malé děti. Navíc mám s sebou březí ovce a krávy; budou-li hnány po celý den, všechen dobytek pomře. Nechť prosím můj pán jde před svým služebníkem napřed. Já pak budu pokračovat zvolna, jak bude moci stačit stádo, které mám před sebou, a jak budou moci stačit děti, dokud nedojdu ke svému pánu do Seíru.“
Ezau řekl: „Nechám tedy s tebou některé ze svých lidí.“
Jákob však odpověděl: „K čemu to, můj pane? Kéž mi jen zachováš svou přízeň.“
A tak se Ezau téhož dne vrátil svou cestou do Seíru, zatímco Jákob se vydal k Sukotu. Tam si postavil dům a pro svůj dobytek zhotovil přístřešky. Proto se to místo jmenuje Sukot, Přístřešky.

Dína mezi Šechemskými

Jákob pak na cestě z Padan-aramu pokojně dorazil do města Šechem v kanaánské zemi a utábořil se před městem. Díl pole, na němž vztyčil svůj stan, koupil od synů Šechemova otce Chamora za sto mincí. Postavil tam oltář a nazval ho „Bůh je Bohem Izraele.“
Dína, dcera, kterou Jákobovi porodila Léa, si jednou vyšla navštívit domorodé dívky. Když ji uviděl kníže té země, Šechem, syn Hivejce Chamora, zmocnil se jí a spal s ní – znásilnil ji. Přilnul ale k Jákobově dceři Díně celou duší, zamiloval si ji a mluvil s ní laskavě. Potom Šechem přemlouval svého otce Chamora: „Vezmi mi tu dívenku za ženu!“
Když Jákob uslyšel, že Šechem poskvrnil jeho dceru Dínu, jeho synové byli právě se stádem na poli. Až do jejich příchodu tedy mlčel.
Šechemův otec Chamor se mezitím vypravil k Jákobovi, aby s ním promluvil. Vtom přišli Jákobovi synové z pole, a když to uslyšeli, zasáhlo je to tak, že se velmi rozlítili. Spáchal přece v Izraeli hanebnost, když spal s Jákobovou dcerou – to se přece nesmí!
Chamor s nimi začal vyjednávat: „Můj syn Šechem prahne po vaší dceři celou duší; dejte mu ji, prosím, za ženu. Spřízněte se s námi – dávejte nám své dcery a berte si naše. Když budete bydlet u nás, bude celá země před vámi. Bydlete v ní, obchodujte a mějte ji za svou!“
Šechem pak jejímu otci a jejím bratrům řekl: „Moc vás prosím; dám vám, cokoli si řeknete! Uložte mi vysoké věno a mnoho darů a já dám, kolik mi řeknete, jen mi tu dívku dejte za ženu!“
Jákobovi synové odpověděli Šechemovi a Chamorovi lstivě, neboť poskvrnil jejich sestru Dínu. Řekli jim: „Nic takového nemůžeme udělat. Dát svou sestru neobřezanému muži – to by pro nás byla hanba! Vyhovíme vám, jen když budete jako my. Ať se každý z vás, kdo je mužského pohlaví, dá obřezat. Pak vám budeme dávat své dcery a brát si vaše, budeme bydlet s vámi a budeme jeden lid. Pokud nás však neposlechnete a neobřežete se, vezmeme si svou dceru a odejdeme.“
Jejich slova se Chamorovi i jeho synu Šechemovi zalíbila a ten mládenec neváhal tu věc vykonat, neboť po Jákobově dceři velmi toužil. (Šechem byl z celé rodiny svého otce ten nejváženější.) Chamor a jeho syn Šechem tedy přišli k bráně svého města a promluvili k tamním měšťanům: „Tito muži se k nám chovají pokojně. Ať tedy bydlí v této zemi a obchodují v ní. Hle, země je přece dost prostorná i pro ně; berme si tedy jejich dcery za ženy a své dcery dávejme jim. Vyhoví nám ovšem a budou s námi bydlet jako jeden lid jen s touto podmínkou: každý z nás, kdo je mužského pohlaví, se musí dát obřezat, jako jsou obřezaní oni. Nebudou snad potom jejich stáda, jejich majetek a všechna jejich zvířata naše? Vyhovme jim tedy, ať bydlí u nás!“
A tak všichni, kdo vycházeli z brány jeho města, poslechli Chamora i jeho syna Šechema a dali se obřezat: každý, kdo byl mužského pohlaví, každý, kdo vycházel z brány toho města.
Třetího dne, když měli největší bolesti, se dva Jákobovi synové, Dínini bratři Šimeon a Levi, chopili každý svého meče, v bezpečí vešli do města a pobili všechny, kdo byli mužského pohlaví. Také Chamora a jeho syna Šechema zabili ostřím meče. Vzali Dínu z Šechemova domu a odešli. Jákobovi synové pak přišli k pobitým a vyplenili město, kde byla poskvrněna jejich sestra. Vzali jejich brav, skot i osly, cokoli bylo ve městě i na poli – všechno jejich bohatství. Všechny jejich děti a ženy zajali a vše, co bylo v domech, vyplenili.
Jákob pak Šimeonovi a Levimu vyčetl: „Přivedli jste mě do neštěstí! Zošklivili jste mě obyvatelům země, Kananejcům i Perizejcům. Mám jen hrstku mužů; spojí-li se proti mně, zabijí mě a budu vyhlazen – já i můj dům!“
Oni však řekli: „To měl s naší sestrou zacházet jako s nevěstkou?“

Návrat domů

Potom Bůh Jákobovi řekl: „Vstaň a vydej se vzhůru do Bet-elu. Bydli tam a postav tam oltář Bohu, jenž se ti ukázal, když jsi utíkal před svým bratrem Ezauem.“
Jákob tedy řekl své rodině a všem, kdo byli s ním: „Zbavte se cizích bohů, jež máte u sebe, očistěte se a převlečte si šaty! Potom vstaňme a pojďme vzhůru do Bet-elu. Tam postavím oltář Bohu, jenž mě vyslyšel v den mé úzkosti a byl se mnou na cestě, kterou jsem šel.“ Odevzdali tedy Jákobovi všechny cizí bohy, které měli při sobě, i náušnice, jež nosili v uších, a Jákob je zakopal pod tím dubem, který stál u Šechemu.

Potom táhli dál. Boží hrůza padla na města kolem nich, a tak Jákobovi synové nebyli pronásledováni. Jákob tenkrát přišel do Luzu (to jest do Bet-elu) v kanaánské zemi – on i všichni, kdo byli s ním – a postavil tam oltář. Nazval to místo El-betel, Bůh Bet-elu, neboť tam se mu ukázal Bůh, když utíkal před svým bratrem.
Tehdy zemřela Rebečina chůva Debora a byla pochována pod oním dubem u Bet-elu. Izák jej proto nazval Alon-bachut, Dub nářků.

Jákobovi se na jeho cestě z Padan-aramu znovu ukázal Bůh a požehnal mu. Bůh mu řekl: „Jmenuješ se Jákob; tvé jméno však už nebude znít Jákob, ale budeš se jmenovat Izrael.“ A tak se mu říká Izrael.
Bůh mu řekl: „Já jsem Všemohoucí Bůh. Ploď se a množ se, a bude z tebe národ, dokonce svazek národů; i králové vyjdou z tvých beder. Zem, kterou jsem dal Abrahamovi a Izákovi, dám tobě; i tvému budoucímu semeni dám tuto zem.“ Na místě, kde k němu mluvil, se pak od něj Bůh vznesl.
Jákob tedy na místě, kde k němu mluvil, postavil památník, totiž kamenný sloup, vykonal na něm úlitbu a polil jej olejem. Jákob to místo, kde k němu Bůh mluvil, nazval Bet-el, Boží dům.

Potom z Bet-elu táhli dál. Když už byli nedaleko Efraty, začala Ráchel rodit a měla těžký porod. V nejtěžší chvíli jí porodní bába řekla: „Neboj se, i tentokrát budeš mít syna!“ A když ji opouštěl život (neboť umírala), dala dítěti jméno Ben-oní, Syn mé bolesti. Jeho otec ho však pojmenoval Benjamín, Syn pravice.
Ráchel zemřela a byla pohřbena na cestě k Efratě (což je Betlém). Jákob pak nad jejím hrobem postavil památný kámen (a ten sloup je na hrobě Ráchel až dodnes).
Izrael táhl dál a vztyčil svůj stan za Migdal-ederem. A když se Izrael zdržoval v tom kraji, stalo se, že Ruben šel a spal s Bilhou, družkou svého otce, a Izrael se o tom doslechl.

Jákob měl dvanáct synů.
Synové Léy:
Ruben, Jákobův prvorozený,
Šimeon, Levi, Juda, Isachar a Zabulon.
Synové Ráchel:
Josef a Benjamín.
Synové Bilhy, Rácheliny otrokyně:
Dan a Neftalí.
Synové Zilpy, Léiny otrokyně:
Gád a Ašer.
To jsou Jákobovi synové, kteří se mu narodili v Padan-aramu.

Tak přišel Jákob ke svému otci Izákovi do Mamre v Kiriat-arbě (což je Hebron), kde pobýval Abraham i Izák. Izák se dožil 180 let. Stár a spokojen se životem pak Izák vydechl naposled a byl připojen ke svému lidu. Pochovali ho jeho synové Ezau a Jákob.

Ezauovo potomstvo

Toto je Ezauův (totiž Edomův) rod.
Ezau si vzal manželky z kanaánských dcer: Adu, dceru Chetejce Elona, Oholíbamu, dceru Anovu, vnučku Hivejce Cibeona, a Izmaelovu dceru Basematu, sestru Nebajotovu.
Ada Ezauovi porodila Elifaze. Basemat porodila Reuele. Oholíbama porodila Jeuše, Jalama a Koracha. Toto jsou Ezauovi synové, kteří se mu narodili v kanaánské zemi.
Ezau pak vzal své ženy, své syny a dcery a všechny, kdo žili v jeho domě, svůj dobytek a všechna svá zvířata – všechen svůj majetek, jehož nabyl v kanaánské zemi, a odešel do země Seír, daleko od svého bratra Jákoba. Jejich majetek byl totiž větší, než aby mohli bydlet spolu, a zem jejich putování jim nemohla kvůli jejich stádům stačit. Ezau se tedy usadil v pohoří Seír (a ten Ezau je Edom).

Toto je rod Ezaua, otce Edomců v pohoří Seír.
Toto jsou jména Ezauových synů:
Elifaz, syn Ezauovy manželky Ady, a Reuel, syn Ezauovy manželky Basematy.
Synové Elifazovi:
Teman, Omar, Sefo, Gatam a Kenaz. (Ezauův syn Elifaz měl také družku Timnu, která Elifazovi porodila Amaleka.) To jsou potomci Ezauovy manželky Ady.
Synové Reuelovi:
Nachat, Zerach, Šama a Miza. To jsou potomci Ezauovy manželky Basematy.
Synové, jež Ezauovi porodila jeho manželka Oholíbama, dcera Anova, vnučka Cibeonova:
Jeuš, Jalam a Korach.

Toto jsou kmeny Ezauových synů.
Synové Elifaze, Ezauova prvorozeného:
kmen Teman, kmen Omar, kmen Sefo, kmen Kenaz, kmen Korach, kmen Gatam a kmen Amalek. To jsou kmeny vzešlé z Elifaze v edomské zemi. Jsou to potomci Ady.
Synové Ezauova syna Reuele:
kmen Nachat, kmen Zerach, kmen Šama a kmen Miza. To jsou kmeny vzešlé z Reuele v edomské zemi. Jsou to potomci Ezauovy manželky Basematy.
Synové Ezauovy manželky Oholíbamy:
kmen Jeuš, kmen Jalam a kmen Korach. To jsou kmeny vzešlé z Ezauovy manželky Oholíbamy, dcery Anovy.
To jsou synové Ezaua (jenž je Edom) a jejich kmeny.

Toto jsou synové Chorejce Seíra, domorodců v té zemi:
Lotan, Šobal, Cibeon, Ana, Dišon, Ecer a Dišan. To jsou kmeny Chorejců, Seírovi synové v edomské zemi.
Synové Lotanovi:
Chori a Hemam. Lotanova sestra byla Timna.
Synové Šobalovi:
Alvan, Manachat, Ebal, Šefo a Onam.
Synové Cibeonovi:
Aja a Ana (to je ten Ana, který našel na poušti horké prameny, když pásl osly svého otce Cibeona).
Děti Anovy:
Dišon a Oholíbama, Anova dcera.
Synové Dišonovi:
Chemdan, Ešban, Jitran a Keran.
Synové Ecerovi:
Bilhan, Zavan a Akan.
Synové Dišanovi:
Úc a Aran.
Toto jsou kmeny Chorejců:
kmen Lotan, kmen Šobal, kmen Cibeon, kmen Ana, kmen Dišon, kmen Ecer a kmen Dišan. To je výčet chorejských kmenů v zemi Seír.

Toto jsou králové, kteří vládli v edomské zemi předtím, než synům Izraele vládl král:
Králem Edomu byl Bela, syn Beorův, a jeho město se jmenovalo Dinhaba.
Když zemřel Bela, kraloval na jeho místě Jobab, syn Zerachův z Bosry.
Když zemřel Jobab, kraloval na jeho místě Chušam z temanské země.
Když zemřel Chušam, kraloval na jeho místě Hadad, syn Bedadův, který pobil Midiánce v moábském kraji. Jeho město se jmenovalo Avit.
Když zemřel Hadad, kraloval na jeho místě Samla z Masreky.
Když zemřel Samla, kraloval na jeho místě Šaul z Rechobot-naharu.
Když zemřel Šaul, kraloval na jeho místě Baal-chanan, syn Akborův.
Když zemřel Baal-chanan, syn Akborův, kraloval na jeho místě Hadad. Jeho město se jmenovalo Pau a jeho žena byla Mehetabel, dcera Matredova, vnučka Me-zahabova.

Toto jsou jména Ezauových kmenů podle jejich rodin a jejich míst, jmenovitě:
kmen Timna, kmen Alva, kmen Jetet, kmen Oholíbama,
kmen Ela, kmen Pínon, kmen Kenaz, kmen Teman,
kmen Mibcar, kmen Magdiel a kmen Iram.

To jsou edomské kmeny podle svých sídlišť v jejich vlastní zemi. Tak tomu bylo s Ezauem, otcem Edomců.
Jákob však bydlel v zemi putování svého otce, v zemi Kanaán. To je Jákobův příběh.


JOSEF A JEHO BRATŘI

Mistr snů

Josef byl sedmnáctiletý mladík. Pásal ovce se svými bratry, syny manželek svého otce, Bilhy a Zilpy. A Josef na ně svému otci chodil žalovat.
Izrael miloval Josefa víc než všechny své ostatní syny, neboť ho zplodil ve svém stáří. Dokonce mu udělal zdobenou suknici. Když ale jeho bratři zjistili, že ho jejich otec miluje víc než je, začali ho nenávidět. Nebyli s ním schopni ani klidně promluvit.
Josef měl sen, ale když ho vyprávěl svým bratrům, nenáviděli ho tím více. Řekl jim: „Poslechněte si prosím můj sen: Vázali jsme na poli snopy. Můj snop náhle vstal a zůstal stát a hle, vaše snopy obklopily ten můj a klaněly se mu!“
Jeho bratři mu řekli: „Tak ty bys nad námi chtěl kralovat? Ty bys nám chtěl vládnout?!“ A tak ho nenáviděli ještě víc, kvůli jeho snům a jeho slovům.
Josef pak měl ještě další sen a vyprávěl ho svým bratrům: „Měl jsem další sen. Hle, klanělo se mi slunce, měsíc a jedenáct hvězd!“
A když to vyprávěl otci a bratrům, otec ho okřikl: „Cos to měl za sen? To se ti já s tvojí matkou a bratry máme klanět k zemi?“ Bratři pak na něj žárlili, ale jeho otec o tom všem přemýšlel.

Když pak jeho bratři odešli pást ovce svého otce do Šechemu, řekl Izrael Josefovi: „Nešli tvoji bratři pást do Šechemu? Pojď, pošlu tě za nimi.“
Odpověděl mu: „Jsem připraven.“
Izrael mu řekl: „Jdi se prosím podívat, zda jsou tví bratři i ovce v pořádku, a přijď mi to povědět.“ A tak ho vyslal z hebronského údolí.
Když dorazil k Šechemu, potkal ho nějaký muž. Viděl, že bloudí krajinou, a zeptal se ho: „Co hledáš?“
„Hledám své bratry,“ odpověděl Josef. „Řekni mi prosím, kde pasou.“
Muž odvětil: „Odešli odsud. Slyšel jsem je říkat: ‚Pojďme k Dotanu.‘“
Josef se tedy vydal za svými bratry a poblíž Dotanu je našel. Spatřili ho už zdálky, a ještě než k nim dorazil, domluvili se, že ho zabijí.
Řekli si spolu: „Podívejme, přichází mistr snů! Pojďme ho zabít. Hodíme ho do nějaké jámy a řekneme: Sežrala ho divoká zvěř! Uvidíme, co pak bude z jeho snů!“
Když to však uslyšel Ruben, chtěl ho před nimi zachránit, a tak řekl: „Neberme mu život!“ Ruben pokračoval: „Neprolévejme krev; hoďme ho do téhle jámy zde v pustině, ale nevztahujme na něj ruku!“ (To řekl, aby ho před nimi zachránil a vrátil ho jeho otci.)
A tak se stalo, že když Josef přišel ke svým bratrům, strhli mu suknici, tu zdobenou suknici, co nosil, popadli ho a hodili do jámy. A ta jáma byla prázdná, bez vody.
Potom se posadili k jídlu. Pozvedli oči a hle, spatřili od Gileádu přicházet karavanu Izmaelitů. Jejich velbloudi nesli vonnou pryskyřici, balzám a myrhu, aby to dopravili do Egypta.
Juda svým bratrům navrhl: „Co z toho budeme mít, když svého bratra zabijeme? Jak utajíme jeho vraždu? Pojďme ho prodat Izmaelitům a nevztahujme na něj ruce – vždyť je to náš bratr, naše tělo!“ A bratři ho poslechli.
Když je ti midiánští obchodníci míjeli, vytáhli Josefa z jámy a prodali ho Izmaelitům za dvacet šekelů stříbra. Ti tedy Josefa odvedli do Egypta.
Ruben se potom vrátil k jámě a hle, Josef nikde! Roztrhl tedy v zoufalství své šaty a vrátil se k bratrům se slovy: „Hoch je pryč! Co teď, co si počnu?“
A tak vzali Josefovu suknici, zabili kozla a namočili ji do krve. Potom tu zdobenou suknici poslali svému otci. Nechali mu ji donést se slovy: „Tohle jsme našli. Poznáváš v tom suknici svého syna?“
Poznal ji hned: „To je suknice mého syna! Sežrala ho divá zvěř! Rozsápán, Josef je rozsápán!“
Jákob v zoufalství roztrhl svůj plášť, přepásal se pytlovinou a truchlil nad svým synem po mnoho dní. Všichni jeho synové i dcery vstali a šli ho utěšit, ale on se nedal utěšit a říkal: „Nikoli! Půjdu za svým synem do hrobu v zármutku!“ A tak ho jeho otec oplakával.
Midiánci zatím Josefa v Egyptě prodali faraonovu dvořanu Putifarovi, veliteli stráže.

Juda a Támar

Někdy v té době se Juda oddělil od svých bratrů a uchýlil se k adulamskému muži jménem Chíra. Tam Juda uviděl dceru jistého Kananejce jménem Šua; vzal si ji tedy a spal s ní. Ona počala, porodila syna a dala mu jméno Er. Počala znovu, porodila syna a dala mu jméno Onan. Potom porodila ještě dalšího syna a dala mu jméno Šela. A když ho porodila, byl Juda v Kezíbu.
Juda pak svému prvorozenému Erovi vybral manželku jménem Támar. Er, Judův prvorozený, však byl Hospodinu odporný a Hospodin ho nechal zemřít.
Juda tedy řekl Onanovi: „Spi s manželkou svého bratra. Splň švagrovskou povinnost a vzbuď svému bratru potomka.“ Onan však věděl, že by ten potomek nebyl jeho. Kdykoli proto spal s manželkou svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby svému bratrovi nedal potomka. To, co dělal, však bylo Hospodinu odporné, a tak nechal zemřít i jeho.
Tehdy Juda řekl své snaše Támar: „Zůstaň jako vdova v domě svého otce, dokud nedospěje můj syn Šela.“ (Řekl si totiž: „Aby snad nezemřel jako jeho bratři.“) Támar tedy odešla a zůstala v domě svého otce.
Po dlouhé době Judova manželka, dcera Šuova, zemřela. Když se Juda po její smrti utěšil, odešel se svým adulamským přítelem Chírou na slavnost stříhání svých ovcí do Timny.
Támar bylo oznámeno: „Hle, tvůj tchán jde vzhůru do Timny stříhat své ovce.“ Odložila tedy své vdovské šaty, vzala si závoj a zahalila se. Potom si sedla u vstupu do Enajim, což je po cestě do Timny. (Viděla totiž, že Šela je dospělý a že za něj nebyla provdána.)
A když ji Juda uviděl, považoval ji za nevěstku, neboť měla zahalenou tvář. Uchýlil se tedy cestou k ní a řekl: „Chci se s tebou vyspat.“ (Nevěděl totiž, že je to jeho snacha.)
Zeptala se: „Co mi za to dáš?“
Odpověděl: „Pošlu ti kůzle ze svého stáda.“
Ona na to: „Než je pošleš, musíš dát něco do zástavy.“
Zeptal se: „Co ti mám dát do zástavy?“
Odpověděla: „Své pečetidlo, šňůru a hůl, co máš v ruce.“ Dal jí to, vyspal se s ní a ona otěhotněla. Potom vstala a odešla, odložila závoj a oblékla si své vdovské šaty.
Juda poslal to kůzle po svém adulamském příteli. Měl od té ženy vyzvednout zástavu, ale nemohl ji najít. Vyptával se místních mužů: „Kde je ta prostitutka, co seděla v Enajim u cesty?“
Řekli mu ale: „Tady žádná prostitutka nikdy nebyla.“
A tak se vrátil k Judovi se slovy: „Nemohl jsem ji najít. Místní muži mi navíc řekli, že tam žádná prostitutka nikdy nebyla.“
Juda odpověděl: „Ať si to tedy nechá, abychom neměli ostudu. To kůzle jsem jí přece poslal, ale tys ji nemohl najít.“

Asi za tři měsíce bylo Judovi oznámeno: „Tvoje snacha Támar se zachovala jako nevěstka! Dokonce už je z toho smilstva těhotná!“
Juda řekl: „Vyveďte ji ven, ať je upálena!“
Už ji vedli, když vtom poslala svému tchánovi vzkaz: „Jsem těhotná s mužem, jemuž patří tyto věci!“ Dodala: „Poznej prosím, čí je toto pečetidlo, šňůra a hůl.“
Když Juda ty věci poznal, zvolal: „Ona je spravedlivější než já – vždyť jsem ji nechtěl provdat za svého syna Šelu!“ A víckrát s ní už nespal.
Když pak přišel čas jejího porodu, hle, v jejím lůnu byla dvojčata. Během porodu jeden syn vystrčil ruku. Porodní bába ho za ni chytila a uvázala na ni červenou nit se slovy: „Tento vyšel první.“ On ji však zase vtáhl zpět a hle, ven vyšel jeho bratr. Řekla tedy: „Jakou trhlinou ses prodral?“ A tak dostal jméno Peres, Průlom. Když potom vyšel jeho bratr s onou červenou nití na ruce, dostal jméno Zerach, Červánek.

Josef v Egyptě

Josefa mezitím Izmaelité odvedli dolů do Egypta. Tam ho od nich koupil jeden Egypťan, faraonův dvořan Putifar, velitel stráže.
Hospodin však byl s Josefem, a tak se mu všechno dařilo a zůstal v domě svého egyptského pána. Když jeho pán viděl, že Hospodin je s ním a že Hospodin působí, aby se vše, k čemu přiloží ruku, dařilo, oblíbil si Josefa a ten se stal jeho pomocníkem. Nakonec ho Putifar ustanovil správcem svého domu a svěřil mu do rukou všechno, co měl. Od té chvíle Hospodin domu toho Egypťana požehnal. Díky Josefovi bylo Hospodinovo požehnání na všem, co měl v domě i na poli, a tak nechal všechen svůj majetek v Josefově správě. Když měl doma jeho, nestaral se o nic než o své jídlo.
Josef byl nápadně krásný, překrásný muž. Po nějaké době mohla manželka jeho pána na Josefovi oči nechat. Nakonec řekla: „Spi se mnou!“
On však odmítl. Řekl manželce svého pána: „Když mě můj pán má doma, o nic se nestará. Vše, co mu patří, mi svěřil do rukou. Nikdo nemá v domě větší pravomoc než já; neodepřel mi nic kromě tebe, poněvadž jsi jeho žena! Jak bych mohl spáchat takovou hanebnost a zhřešit proti Bohu?“ A i když Josefa přemlouvala den za dnem, aby si k ní lehl a pobyl s ní, neposlechl ji.
Jednoho dne, když přišel dělat svou práci v domě, nebyl nikdo ze služebnictva doma. Tehdy ho chytila za šaty a řekla: „Spi se mnou!“ On však nechal šaty v její ruce, utekl a běžel ven.
Když uviděla, že jí nechal své šaty v ruce a utekl ven, svolala služebnictvo a řekla jim: „Podívejte se! Přivedl k nám můj muž toho Hebreje, aby si s námi zahrával?! Přišel a chtěl se se mnou vyspat, ale já jsem začala hlasitě křičet. Když uslyšel, jak křičím, nechal své šaty u mě, utekl a běžel ven.“
Ty jeho šaty nechala ležet vedle sebe, dokud nepřišel domů jeho pán. Tehdy mu vyprávěla: „Ten hebrejský otrok, jehož jsi k nám přivedl, ke mně přišel a chtěl si se mnou zahrávat! Když jsem se ale dala do křiku, nechal své šaty u mě a utekl ven.“
Josefův pán naslouchal slovům své ženy, a když řekla: „Takto se ke mně zachoval tvůj otrok,“ vzplanul hněvem. A tak ho jeho pán vzal a vsadil do žaláře, na místo, kde bývají drženi královští vězni.

Tak se Josef ocitl v žaláři. Hospodin však byl s ním. Zahrnul jej svým milosrdenstvím a zjednal mu přízeň u vrchního žalářníka. Vrchní žalářník nakonec svěřil všechny vězně v žaláři do Josefových rukou. Cokoli tam dělali, měl na starosti on. Vrchní žalářník ani nemusel na nic, co mu svěřil, dohlížet. Hospodin byl totiž s ním a působil, aby se mu všechno dařilo.

Číšník a pekař

Po nějaké době se číšník a pekař egyptského krále prohřešili proti svému pánu, králi Egypta. Farao se rozhněval na oba své dvořany – na vrchního číšníka i na vrchního pekaře – a dal je do vězení v domě velitele stráže, na stejné místo v žaláři, kde byl vězněn Josef. Velitel stráže je svěřil do Josefovy péče.
Když už byli ve vězení dlouho, oba dva – číšník i pekař egyptského krále, kteří byli uvězněni v žaláři – měli sen. Každý měl téže noci svůj sen, každý s vlastním významem.
Když k nim Josef ráno přišel, pohlédl na ně a hle, byli smutní. Zeptal se tedy faraonových dvořanů uvězněných spolu s ním v domě jeho pána: „Proč se dnes tváříte tak nešťastně?“
Odpověděli mu: „Měli jsme sen a není tu, kdo by ho vyložil.“
Josef jim řekl: „Nepatří snad výklady Bohu? Prosím, vyprávějte mi je.“
Vrchní číšník tedy Josefovi vyprávěl svůj sen: „Hle, ve snu jsem před sebou viděl vinný keř a na něm tři výhonky. Na keři vyrazily pupeny, potom květy a nakonec zralé hrozny. Měl jsem v ruce faraonův pohár, a tak jsem ty hrozny trhal a vymačkával je do faraonova poháru. Pak jsem ten pohár podal faraonovi.“
Josef mu řekl: „Toto je výklad toho snu: Ty tři výhonky jsou tři dny. Už za tři dny tě farao předvolá a vrátí ti tvůj úřad. Budeš faraonovi podávat pohár, jako jsi to dělával, když jsi býval jeho číšníkem. Až se ti však povede dobře, pamatuj na mě. Prokaž mi prosím laskavost, aby ses o mně zmínil faraonovi a dostal mě odsud ven. Byl jsem sprostě unesen ze země Hebrejů a ani zde jsem neudělal nic, za co bych měl být vsazen do jámy!“
Když vrchní pekař viděl, jak dobrý to byl výklad, řekl Josefovi: „I já jsem měl sen. Hle, měl jsem na hlavě tři proutěné košíky. V tom, který byl navrchu, bylo nejrůznější pečivo připravené pro faraona, ale ptáci mi je z košíku na hlavě klovali.“
Josef odpověděl: „Toto je výklad toho snu: Ty tři koše jsou tři dny. Už za tři dny tě farao připraví o hlavu – pověsí tě na kůl a ptáci z tebe budou klovat maso!“
Třetího dne pak měl farao narozeniny a vystrojil všem svým služebníkům hostinu. Tehdy před očima svých služebníků předvolal vrchního číšníka i vrchního pekaře. Vrchnímu číšníkovi vrátil jeho úřad, takže znovu podával pohár faraonovi, ale vrchního pekaře dal pověsit na kůl, jak jim to Josef vyložil.
Vrchní číšník ale na Josefa nepamatoval. Úplně na něj zapomněl.

Faraonovy sny

Po dvou dlouhých letech měl farao sen: Stál u Nilu a hle, z Nilu vystoupilo sedm nápadně krásných a tučných krav a pásly se v mokřině. Náhle za nimi z Nilu vystoupilo sedm jiných krav, nápadně ošklivých a hubených; postavily se k těm prvním kravám na břehu Nilu a tyto ošklivé a hubené krávy sežraly těch sedm krásných a tučných. Vtom se Farao probudil.
Když znovu usnul, měl další sen: Na jednom stéble vyrostlo sedm bohatých a pěkných klasů. Náhle za nimi vyrazilo sedm klasů hubených a sežehlých východním větrem a ty hubené klasy pohltily těch sedm bohatých a pěkných. Vtom se farao probudil a hle, byl to sen.
Ráno pak byl farao velmi rozrušen, a tak si dal zavolat všechny věštce a mudrce Egypta a vyprávěl jim své sny. Nikdo je však faraonovi neuměl vyložit.
Tehdy k faraonovi promluvil vrchní číšník: „Musím dnes připomenout své prohřešky: Farao se kdysi rozhněval na své služebníky a dal mě do vězení v domě velitele stráže – mě a vrchního pekaře. Já i on jsme tam měli ve stejnou noc sen, každý jsme měli sen s vlastním významem. A byl tam s námi jeden hebrejský mladík, otrok velitele stráže. Vyprávěli jsme mu své sny a on nám je vyložil; každému dal výklad jeho snu. A jak nám vyložil, tak se stalo: mně byl vrácen můj úřad a pekař byl oběšen.“
Farao si tedy dal Josefa zavolat. Spěšně ho vytáhli z jámy, a když se oholil a převlékl si šaty, přišel k faraonovi.
Ten Josefovi řekl: „Měl jsem sen a nikdo ho neumí vyložit. Slyšel jsem však o tobě, že jakmile uslyšíš sen, vyložíš ho.“
Josef faraonovi odpověděl: „Ne já, ale Bůh dá faraonovi příznivou odpověď!“
Farao tedy Josefovi řekl: „Měl jsem sen: Stál jsem na břehu Nilu a hle, z Nilu vystoupilo sedm tučných a nápadně krásných krav a pásly se v mokřině. Náhle za nimi vystoupilo sedm jiných krav, churavých, nápadně ošklivých a tak vyhublých, že jsem takovou ošklivost v celé egyptské zemi ještě neviděl. Ty vyhublé a ošklivé krávy pak sežraly těch sedm prvních, tučných krav. A ačkoli je sežraly, nebylo to na nich vůbec znát, neboť byly stejně ošklivé jako předtím. A vtom jsem se probudil.
V dalším snu jsem viděl, jak na jednom stéble vyrostlo sedm klasů, bohatých a pěkných. Náhle za nimi vyrazilo sedm klasů planých, hubených a sežehlých východním větrem a ty hubené klasy pohltily těch sedm pěkných. Vyprávěl jsem to věštcům, ale nikdo mi to neuměl vysvětlit.“
Josef tedy faraonovi řekl: „Faraonův sen je jeden a tentýž. Bůh faraonovi oznámil, co se chystá učinit: Sedm pěkných krav je sedm let, sedm pěkných klasů je rovněž sedm let – je to jeden a tentýž sen. Sedm vyhublých a ošklivých krav vystupujících za nimi je sedm let, stejně jako těch sedm prázdných klasů sežehlých východním větrem. Je to sedm let hladu.
Jak jsem už řekl, Bůh faraonovi ukázal, co se chystá učinit. Hle, na celou egyptskou zem přichází sedm let veliké hojnosti. Po nich však nastane sedm let hladu, kdy se v egyptské zemi na všechnu tu hojnost zapomene. Hlad stráví celou zem. Tento hlad bude tak krutý, že předcházející hojnost nebude v zemi vůbec znát. A že byl ten sen faraonovi dvakrát zopakován, znamená, že ta věc je u Boha jistá a Bůh ji brzy vykoná.
Nechť tedy farao vybere rozvážného a moudrého muže a ustanoví ho nad egyptskou zemí. Nechť farao začne jednat. Ať ustaví nad zemí úředníky a během těch sedmi let hojnosti vybírá pětinu úrody egyptské země. Úředníci ať během těch nadcházejících dobrých let shromažďují všechny potraviny, ať uskladní obilí pod faraonovu pravomoc, uloží potraviny do měst a hlídají je. Tak vznikne pro celou zem zásoba jídla na těch sedm let hladu, který v Egyptě nastane, a země se nezhroutí hladem.“
Faraonovi i všem jeho služebníkům se ten návrh líbil. Farao to probíral se svými služebníky: „Cožpak najdeme někoho, v kom by byl Boží Duch jako v něm?“
Farao tedy oslovil Josefa: „Jelikož ti Bůh dal poznat toto vše, nikdo nebude tak rozvážný a moudrý jako ty! Ty budeš správcem mého domu a všechen můj lid se podrobí tvým rozkazům. Sám tě budu převyšovat jen trůnem.“

Josef správcem Egypta

Potom farao Josefovi řekl: „Hle, ustanovuji tě správcem nad celou egyptskou zemí!“ Farao sňal z ruky svůj pečetní prsten a navlékl ho na ruku Josefovi; oblékl mu kmentové roucho a na krk mu pověsil zlatý řetěz. Potom ho nechal vozit ve voze jako svého zástupce a provolávat před ním: „Na kolena!“ Tak ho ustanovil správcem nad celou egyptskou zemí.
Farao Josefovi řekl: „Já jsem farao, ale bez tvého svolení nikdo v celém Egyptě nepohne rukou ani nohou!“ Tehdy dal farao Josefovi jméno Cafnat-paneach a oženil ho s Asenat, dcerou Putifery, kněze z Heliopole. Tak se Josef dostal do čela egyptské země.
Když stanul před faraonem, králem Egypta, bylo Josefovi třicet let. Josef pak vyšel od faraona a procházel celou egyptskou zem. V sedmi letech hojnosti země vydávala úrodu plnými hrstmi. Josef tedy po sedm let v egyptské zemi shromažďoval všechny potraviny a ukládal je ve městech. V každém městě ukládal potraviny z okolních polí. Tak Josef nashromáždil nesmírné množství obilí, jako je mořského písku. Nakonec ho přestal i počítat, neboť ho bylo bezpočtu.
Ještě než přišla léta hladu, se Josefovi narodili dva synové. Porodila mu je Asenat, dcera Putifery, kněze z Heliopole. Josef dal prvorozenému jméno Manases, Zapomnění, neboť řekl: „Bůh mi dal zapomenout na všechno mé strádání, na celý můj otcovský dům.“ Druhému pak dal jméno Efraim, Plodnost, neboť řekl: „Bůh mě v zemi mého trápení učinil plodným.“
Když pak v Egyptě uplynulo sedm let hojnosti, přišlo na řadu sedm let hladu, jak Josef předpověděl. Ve všech zemích byl hlad, ale v celém Egyptě byl chléb. A když začala hladovět i celá egyptská zem a lid volal k faraonovi o chléb, farao řekl všem Egypťanům: „Jděte za Josefem! Udělejte, cokoli vám řekne.“
Hlad zachvátil celý svět. Josef tehdy otevřel všechny obilnice a prodával Egypťanům zrní, neboť hlad se rozmáhal i v egyptské zemi. Celý svět přicházel k Josefovi do Egypta nakupovat zrní, protože se po celém světě rozmohl hlad.

Jste špehové!

Když Jákob uviděl, že v Egyptě je zrní, řekl svým synům: „Co se na sebe jen tak díváte? Slyšel jsem, že v Egyptě je zrní. Jděte a nějaké tam pro nás nakupte, ať zůstaneme naživu a nezemřeme!“
A tak šlo deset Josefových bratrů dolů do Egypta nakoupit obilí. Ale Benjamína, Josefova vlastního bratra, Jákob s bratry neposlal. Řekl si totiž: „Aby se mu snad nepřihodilo něco zlého.“
Izraelovi synové přišli nakoupit zrní spolu s jinými příchozími, neboť v kanaánské zemi byl hlad. Protože nejvyšším zemským správcem byl Josef a byl to on, kdo prodával zrní všemu lidu, Josefovi bratři přišli k němu a klaněli se tváří k zemi.
Josef své bratry poznal na první pohled. Choval se k nim však jako cizí a mluvil s nimi tvrdě. „Odkud jste přišli?“ zeptal se jich.
„Z kanaánské země,“ odpověděli, „abychom nakoupili jídlo.“
Josef své bratry poznal, ale oni ho nepoznali. Josef si pamatoval sny, které o nich měl, a tak jim řekl: „Jste špehové! Přišli jste prozkoumat slabiny země!“
Odpověděli mu: „Nikoli, pane, tvoji služebníci přišli nakoupit jídlo! Všichni jsme synové jednoho muže, jsme slušní lidé. Tvoji služebníci nikdy nebyli špehové!“
On však řekl: „Ne! Přišli jste si prohlédnout slabiny země!“
Odpověděli: „Tvoji služebníci jsou bratři. Bývalo nás dvanáct synů jednoho muže v kanaánské zemi; nejmladší je právě doma s naším otcem a jeden – ten už není.“
Josef pokračoval: „Jak jsem řekl: Jste špehové! Proto si vás prověřím. Jakože je farao živ, nevyjdete odsud, dokud sem nepřijde váš nejmladší bratr! Pošlete jednoho z vás, aby vašeho bratra vyzvedl. Vy zatím budete uvězněni, aby se ověřila vaše slova a ukázalo se, zda jste říkali pravdu. A pokud ne, jakože je farao živ, jste špehové!“ A tak je nechal na tři dny zavřít do vězení.
Třetího dne jim Josef řekl: „Jsem bohabojný člověk. Když uděláte, co říkám, budete žít. Když jste tak slušní, zůstane v tomto vězení jen jeden z vás. Vy ostatní jděte a přineste svým rodinám zrní k zahnání hladu. Přiveďte však ke mně svého nejmladšího bratra! Tak se vaše slova ověří a nezemřete.“ S tím souhlasili.
Jeden druhému tehdy začali říkat: „Běda! Provinili jsme se na svém bratru! Viděli jsme ho ve smrtelné úzkosti, když nás prosil o milost, ale nechtěli jsme slyšet. To proto jsme teď v úzkých!“
Ruben se ozval: „Copak jsem vám neříkal: Neubližujte tomu dítěti? Jenže jste nechtěli slyšet, a tak teď pykáme za jeho krev!“ Josef s nimi mluvil skrze tlumočníka, a tak nevěděli, že jim rozumí.
V tu chvíli se od nich odvrátil a rozplakal se. Potom se k nim vrátil, promluvil s nimi, vybral z nich Šimeona a před jejich očima ho spoutal.
Potom přikázal, ať jim naplní měchy obilím, každému z nich ať do pytle vrátí jeho stříbro a dají jim také jídlo na cestu. Tak se k nim zachoval.
Naložili tedy zrní na osly a odešli. Když měli cestou nocovat, jeden z nich otevřel svůj pytel, aby dal svému oslu obrok, a vtom uviděl své stříbro: leželo navrchu v jeho vaku! „Mé stříbro je zpátky!“ zvolal ke svým bratrům. „Je přímo v mém vaku!“
Hrůzou se v nich zastavilo srdce. Jeden druhého se rozechvěle ptali: „Co nám to Bůh dělá?“
Když pak přišli ke svému otci Jákobovi do kanaánské země, vyprávěli mu všechno, co je potkalo: „Ten muž, pán té země, s námi mluvil tvrdě. Považoval nás za špehy, ale my jsme mu řekli: ‚Jsme slušní lidé, nikdy jsme nebyli špehové! Bývalo nás dvanáct bratrů, synů našeho otce. Jeden už není a nejmladší je právě s naším otcem doma v kanaánské zemi.‘
Ten muž, pán té země, nám však řekl: ‚Uvidíme, zda jste slušní lidé! Nechte jednoho z vás u mne, vezměte svým rodinám jídlo k zahnání hladu a jděte. Přiveďte však ke mně svého nejmladšího bratra! Tak se přesvědčím, že nejste špehové, ale slušní lidé. Tehdy vám vrátím vašeho bratra a budete sem moci chodit nakupovat.‘“
Začali vyprazdňovat své pytle a hle, každý ve svém pytli našel svůj váček s penězi! Když viděli ty váčky s penězi, dostali strach – oni i jejich otec. Jejich otec Jákob zvolal: „Připravili jste mě o syny! Josef není, Šimeon není, a teď mi vezmete Benjamína?! To je pro mě příliš!“
Ruben svému otci odpověděl: „Jestliže ti ho nepřivedu, zabij mé dva syny! Svěř ho do mých rukou a přivedu ti ho zpět.“
On však řekl: „Můj syn s vámi nepůjde! Jeho bratr je mrtev a zůstal jen on sám. Kdyby se mu na vaší cestě přihodilo něco zlého, přivedete mé šediny zármutkem do hrobu!“

Budou jíst se mnou

V zemi panoval krutý hlad. Když spotřebovali zrní, které přivezli z Egypta, řekl jim jejich otec: „Jděte nám tam znovu koupit něco k jídlu.“
Juda mu odpověděl: „Ten muž nás přísně varoval: ‚Nechoďte mi na oči bez svého bratra!‘ Pošleš-li s námi našeho bratra, půjdeme ti koupit jídlo. Nepošleš-li ho, nepůjdeme. Ten muž nám přece řekl: ‚Nechoďte mi na oči bez svého bratra!‘“
Izrael zvolal: „Proč jste mi tolik ublížili? Proč jste tomu muži řekli, že máte dalšího bratra?“
Odpověděli: „Ten muž se podrobně vyptával na nás i na naši rodinu: ‚Žije ještě váš otec? Máte ještě dalšího bratra?‘ Podle toho jsme mu odpovídali. Jak jsme mohli vědět, že řekne: ‚Přiveďte svého bratra sem‘?“
Juda tehdy svému otci Izraelovi navrhl: „Pošli toho chlapce se mnou. Nech nás vstát a jít, ať zůstaneme naživu a nezemřeme my ani ty ani naše děti! Já se za něj zaručím, ode mě ho vyžaduj! Nepřivedu-li ho k tobě a nepostavím ho před tebou, ať za to před tebou nesu věčnou vinu. Kdybychom neotáleli, určitě bychom se už dvakrát vrátili!“
Jejich otec Izrael jim nakonec řekl: „Ať se stane, co se musí stát. Udělejte tohle: Naberte do svých měchů nejvybranější plody země a odneste je tomu muži jako dar: něco balzámu, něco medu, vonné pryskyřice a myrhy, také pistácie a mandle. Vezměte s sebou dvojnásob stříbra, i to vrácené navrch vašich vaků, a odneste to s sebou zpět – snad šlo o omyl. Vezměte si i svého bratra. Vstaňte a vraťte se k tomu muži. Kéž vám u něj Všemohoucí Bůh dopřeje slitování, aby s vámi propustil vašeho dalšího bratra i Benjamína. A já, mám-li přijít o syny, ať o ně přijdu!“
Vzali tedy s sebou kromě daru také dvojnásob stříbra a Benjamína. Vstali, odešli do Egypta a stanuli před Josefem. Když s nimi Josef uviděl Benjamína, řekl správci svého domu: „Odveď ty muže do paláce, poraz dobytče a připrav je. Ti muži dnes budou obědvat se mnou.“
Ten učinil, jak Josef řekl, a odvedl je do Josefova paláce. Když ale uviděli, kam je vedou, polekali se a říkali si: „Určitě nás sem dal odvést kvůli tomu stříbru, vrácenému prve do našich vaků. Teď se na nás vrhne, napadne nás a vezme nás do otroctví i s našimi osly!“
Ještě na nádvoří tedy přistoupili ke správci Josefova domu a promluvili k němu: „Odpusť, pane, opravdu jsme sem prve přišli nakoupit jídlo. Když jsme cestou zpět měli nocovat, otevřeli jsme své vaky a hle, stříbro každého z nás leželo navrchu v jeho vaku – naše stříbro v plné váze! Proto jsme je teď přinesli s sebou. Přinesli jsme ještě další stříbro na nákup jídla. Nevíme, kdo nám to stříbro dal do vaků!“
On však řekl: „Buďte klidní, nebojte se. Ten poklad vám dal do vaků váš Bůh, Bůh vašeho otce. Vaše stříbro jsem dostal v pořádku.“ Načež k nim přivedl Šimeona.
Poté je uvedl do Josefova paláce, dal jim vodu na umytí nohou a jejich oslům dal obrok. Slyšeli, že tam mají obědvat, a tak připravili svůj dar, než Josef v poledne přijde.
A když Josef přišel domů, předložili mu ten dar, který měli s sebou, a klaněli se mu až k zemi. Zeptal se jich, jak se jim daří, a řekl: „Jak se daří vašemu starému otci, o němž jste vyprávěli? Žije ještě?“
Odpověděli: „Našemu otci, tvému služebníku, se daří dobře, ještě žije.“ Tehdy padli na kolena a klaněli se mu.
On pozvedl oči a spatřil svého bratra Benjamína, syna své matky. Zeptal se: „Je tohle váš nejmladší bratr, o němž jste mi vyprávěli?“ Potom řekl: „Kéž je ti Bůh milostiv, synu!“ Nato Josef odspěchal, neboť byl náklonností ke svému bratrovi pohnut až k slzám. Šel do svého pokoje a tam plakal.
Pak si umyl tvář, vyšel ven a s přemáháním řekl: „Podávejte jídlo!“
Podávali tedy zvlášť pro něj, zvlášť pro ně a zvlášť pro Egypťany, kteří jedli s ním. (Egypťané totiž nemohou jíst s Hebreji – je to pro ně ohavnost.) Bratři před ním seděli v přesném pořadí, od prvorozeného až po nejmladšího, a s úžasem hleděli jeden na druhého. Nechal jim podávat čestné porce ze svého stolu a Benjamínova porce byla pětkrát větší než porce všech ostatních. A tak hodovali a hojně se s ním napili.

Stříbrný pohár

Josef potom přikázal správci svého domu: „Naplň vaky těch mužů jídlem, kolik jen unesou, a vlož stříbro každého z nich navrch jejich vaků. A můj pohár, ten stříbrný pohár, vlož navrch vaku toho nejmladšího spolu se stříbrem zaplaceným za zrní.“ Učinil tedy, jak mu Josef řekl.
Ráno za úsvitu byli muži i se svými osly propuštěni. Sotva vyšli kousek za město, Josef řekl správci svého domu: „Vstaň, pronásleduj ty muže, a až je dostihneš, řekni jim: ‚Proč oplácíte dobro zlem? Z toho poháru přece pije můj pán a používá ho k věštění! Co jste to provedli za špatnost?!‘“
Dostihl je tedy a opakoval jim ta slova. Odpověděli: „O čem to můj pán mluví? Tvoji služebníci by takovou věc nikdy neudělali! Vždyť jsme ti z kanaánské země přišli vrátit stříbro, které jsme našli navrchu svých vaků. Proč bychom v domě tvého pána kradli stříbro nebo zlato? U koho z tvých služebníků se to najde, ať zemře a z nás ať jsou pánovi otroci!“
On řekl: „Dobrá. Mým otrokem ale bude jen ten, u koho se to najde. Vy ostatní budete volní.“
Všichni tedy rychle složili své vaky na zem a rozvázali je. Začal je prohledávat, počínaje od nejstaršího a konče u nejmladšího. A ten pohár se našel v Benjamínově vaku! V zoufalství roztrhli své pláště, každý naložil svého osla a vrátili se do města.
Josef byl dosud v paláci, když tam Juda se svými bratry dorazil. Padli před ním na zem a Josef jim řekl: „Co jste se to pokoušeli provést? Nevíte snad, že muž jako já dokáže věštit?“
Juda řekl: „Co máme říci, pane můj? Není se jak omluvit ani ospravedlnit. Sám Bůh odhalil vinu tvých služebníků. Hle, jsme otroci svého pána – my i ten, u něhož se našel ten pohár!“
On však řekl: „To bych nikdy nepřipustil. Mým otrokem bude muž, u kterého se našel ten pohár. Vy ostatní se v pokoji vraťte ke svému otci!“
Nato k němu Juda přistoupil se slovy: „Odpusť, pane můj, dovol prosím svému služebníku promluvit slovo k pánovým uším. Nehněvej se prosím na svého služebníka – jsi přece jako sám farao! Když se můj pán zeptal svých služebníků: ‚Máte otce nebo bratra?‘ řekli jsme: ‚Pane, máme starého otce a malého bratra, dítě, jež zplodil ve svém stáří. Jeho bratr je mrtev. Zůstal z dětí své matky sám a otec ho velmi miluje.‘
Tehdy jsi svým služebníkům řekl: ‚Přiveďte ho ke mně, ať ho vidím na vlastní oči.‘ Odpověděli jsme: ‚Pane, ten chlapec nemůže opustit svého otce. Když ho opustí, otec zemře!‘ Ty jsi však svým služebníkům řekl: ‚Nepřijde-li s vámi váš nejmladší bratr, nechoďte mi už nikdy na oči!‘ A tak jsme se vrátili ke tvému služebníku, našemu otci, a vyprávěli mu slova mého pána.
Když potom náš otec řekl: ‚Jděte nám znovu koupit něco k jídlu,‘ odpověděli jsme: ‚Nemůžeme jít! Půjdeme, jen když s námi bude náš nejmladší bratr. Když s námi náš nejmladší bratr nebude, nesmíme tomu muži na oči.‘
Tvůj služebník, náš otec, nám na to řekl: ‚Sami víte, že mi má manželka porodila dva syny. Jeden mi odešel. Rozsápán, ach, je rozsápán! naříkal jsem a víckrát jsem ho nespatřil. Vezmete-li mi také tohoto a přihodí-li se mu něco zlého, přivedete mé šediny tím neštěstím do hrobu!‘
Což teď mohu přijít ke tvému služebníku, svému otci, bez chlapce, na němž on lpí celou duší? Až uvidí, že s námi chlapec není, zemře. Tak přivedeme šediny tvého služebníka, našeho otce, zármutkem do hrobu. Pane můj, osobně jsem se za toho chlapce svému otci zaručil. Řekl jsem: ‚Nepřivedu-li ho k tobě, ať za to před tebou nesu věčnou vinu!‘
Prosím, pane můj, ať tu mohu zůstat jako tvůj otrok místo toho chlapce, a chlapec ať prosím odejde se svými bratry! Jak bych se mohl ke svému otci vrátit bez chlapce? Což bych se mohl dívat na neštěstí, jež by mého otce postihlo?!“

Já jsem Josef!

Tu se už Josef nemohl déle přemáhat. „Všichni ven!“ křikl na svůj doprovod. (A tak s Josefem nikdo nezůstal, když se dával poznat svým bratrům. Plakal ale tak hlasitě, že to Egypťané uslyšeli, a doneslo se to až do faraonova paláce.)
„Já jsem Josef!“ řekl Josef svým bratrům. „Žije ještě můj otec?“ Bratři oněměli hrůzou, jak se ho lekli.
„Pojďte ke mně blíž,“ řekl Josef svým bratrům. A když přišli blíž, řekl: „Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. Netrapte se ale a nehněvejte se na sebe, že jste mě sem prodali. Sám Bůh mě sem poslal před vámi, aby vám zachránil život. Už dva roky je přece na zemi hlad a přichází ještě pět let, kdy se nebude orat ani sklízet. Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše přežití na zemi a zachránil vám život velikým vysvobozením.
Nebyli jste to tedy vy, kdo mě sem poslal, ale Bůh! To on mě učinil faraonovým otcem, pánem celého jeho domu a vládcem nad celou egyptskou zemí. Pospěšte si tedy, vraťte se k mému otci a řekněte mu: ‚Toto praví tvůj syn Josef: Bůh mě učinil pánem celého Egypta. Neotálej a přijď ke mně! Budeš bydlet v kraji Gošen, kde mi budeš nablízku – ty, tví synové i synové tvých synů, tvůj brav, tvůj skot a všechno, co máš. Tam se o tebe postarám (neboť přijde ještě pět hladových let), abys netrpěl nouzí ty ani tvůj dům ani nic, co ti patří.‘
Vidíte na vlastní oči – i můj bratr Benjamín to vidí – že s vámi mluvím já sám. Povězte mému otci o vší mé slávě v Egyptě a o všem, co jste viděli. Pospěšte si a přiveďte mého otce sem!“
Tehdy padl svému bratru Benjamínovi kolem krku a plakal a Benjamín plakal v jeho objetí. Potom líbal všechny své bratry a plakal nad nimi. Teprve pak na něj jeho bratři byli schopni promluvit.
Mezitím se do faraonova paláce donesla zpráva: „Přišli Josefovi bratři!“ Farao i jeho služebníci byli rádi, a tak farao Josefovi řekl: „Vzkaž svým bratrům: Učiňte toto – naložte svá zvířata a vydejte se na cestu. Až dorazíte do kanaánské země, vezměte svého otce i své rodiny a přijďte ke mně. Dám vám to nejlepší z Egypta, abyste sáli tuk země.
Dostal jsi příkaz, splňte jej: Vezměte si z Egypta povozy pro své děti a ženy, přijďte a přivezte i svého otce. A neohlížejte se s lítostí za svým majetkem – vždyť vám bude patřit to nejlepší z Egypta!“
A Izraelovi synové souhlasili. Josef jim podle faraonova pokynu dal povozy a jídlo na cestu. Všem jim dal také sváteční pláště, ale Benjamínovi dal tři sta šekelů stříbra a pět svátečních plášťů. Svému otci pak poslal tyto věci: deset oslů nesoucích nejlepší věci Egypta a deset oslic nesoucích zrní, chléb a potraviny pro jeho otce na cestu. A když se loučil s odcházejícími bratry, řekl jim: „Cestou se nehádejte!“
A tak odešli z Egypta a přišli ke svému otci Jákobovi do Kanaánu. Oznámili mu: „Josef žije! Dokonce se stal vládcem celého Egypta!“ Jeho srdce zůstalo zprvu netečné, neboť jim nevěřil. Když mu ale vyřídili všechna slova, která po nich Josef vzkázal, a když spatřil povozy, které Josef poslal, aby ho přivezli, tehdy duch jejich otce Jákoba okřál a Izrael řekl: „To stačí! Můj syn Josef žije! Půjdu, abych ho spatřil, než umřu!“

Neboj se jít do Egypta

A tak se Izrael se vším, co měl, vydal na cestu. Když přišel do Beer-šeby, přinesl oběti Bohu svého otce Izáka.
Tu noc Bůh Izraelovi dal vidění. Zavolal: „Jákobe! Jákobe!“
„Zde jsem,“ odpověděl.
„Já jsem Bůh, Bůh tvého otce,“ řekl on. „Neboj se odejít do Egypta, neboť tam z tebe učiním veliký národ. Já půjdu do Egypta s tebou a já tě odtud znovu přivedu; tvé oči zatlačí svou vlastní rukou Josef.“
Tehdy se Jákob odvážil opustit Beer-šebu. Izraelovi synové posadili svého otce Jákoba i své děti a ženy na povozy, které farao poslal, aby je přivezli, vzali svá stáda i svůj majetek, jehož nabyli v Kanaánu, a přišli do Egypta – Jákob a veškeré jeho potomstvo. Jeho synové i vnukové přišli s ním, také jeho dcery a vnučky. Přivedl s sebou do Egypta veškeré své potomstvo.

Toto jsou jména Izraelových synů, kteří přišli do Egypta – Jákob a jeho synové:

Ruben, Jákobův prvorozený.
Rubenovi synové:
Chanoch, Palu, Checron a Karmi.
Šimeonovi synové:
Jemuel, Jamin, Ohad, Jachin, Cochar a Šaul, syn kanaánské ženy.
Synové Leviho:
Geršon, Kehat a Merari.
Synové Judy:
Er, Onan, Šela, Peres a Zerach (Er a Onan však v kanaánské zemi zemřeli). Peres měl syny Checrona a Chamula.
Synové Isacharovi:
Tola, Pua, Jašub a Šimron.
Synové Zabulonovi:
Sered, Elon a Jachleel.
To jsou potomci Léy, které Jákobovi porodila v Padan-aramu stejně jako dceru Dínu – celkem 33 synů a dcer.

Synové Gádovi:
Cefon, Chagi, Šuni, Esbon, Eri, Arodi a Areli.
Synové Ašerovi:
Jimna, Jišva, Jišvi, Beria. Měli také sestru Serach a Beria měl syny Chebera a Malkiela.
To jsou potomci Zilpy, kterou Lában daroval své dceři Lée, a ty zplodila Jákobovi – celkem 16 osob.

Synové Ráchel, Jákobovy manželky:
Josef a Benjamín. Josefovi se v Egyptě narodili synové Manases a Efraim, které mu porodila Asenat, dcera Putifery, kněze z Heliopole.
Synové Benjamínovi:
Bela, Beker, Ašbel, Gera, Naaman, Echi, Roš, Mupim, Chupim a Ard.
To jsou potomci, kteří se Jákobovi narodili z Ráchel – celkem 14 osob.

Syn Danův:
Chušim.
Synové Neftalímovi:
Jachceel, Guni, Jecer a Šilem.

To jsou potomci Bilhy, kterou Lában daroval své dceři Ráchel. Ty zplodila Jákobovi – celkem 7 osob.

Celkový počet těch, kdo vyšli z Jákobových beder a přišli s ním do Egypta (kromě manželek Jákobových synů) – 66 osob. Dále pak synové Josefovi, kteří se mu narodili v Egyptě – 2 osoby. Celkem tedy přišlo z Jákobova domu do Egypta 70 osob.

V kraji Gošen

Juda byl vyslán napřed, aby od Josefa získal pokyny k cestě do Gošenu. A když tam dorazili, Josef zapřáhl do svého vozu a vyrazil do Gošenu vstříc svému otci Izraelovi. Jakmile se před ním objevil, padl mu kolem krku a dlouho plakal v jeho objetí.
Izrael tehdy Josefovi řekl: „Teď mohu zemřít. Vždyť vidím tvou tvář – ty opravdu žiješ!“
Josef pak řekl svým bratrům a celé rodině svého otce: „Půjdu dát faraonovi zprávu, že za mnou z Kanaánu přišli moji bratři a otec s rodinou. Řeknu mu: ‚Ti lidé jsou pastevci. Chovají dobytek, a tak s sebou vzali svůj brav, skot a vše, co mají.‘ Až si vás potom farao zavolá a zeptá se, jaké máte zaměstnání, odpovíte: ‚Tvoji služebníci byli odjakživa chovateli dobytka – jak my, tak naši otcové.‘ To proto, aby vás nechal bydlet v kraji Gošen.“ (Egypťané totiž chovají ke všem pastevcům odpor.)
Josef tedy přišel a oznámil faraonovi: „Můj otec a bratři přišli z Ka-naánu se svým bravem, skotem a se vším, co mají. Hle, jsou v kraji Gošen.“ Vzal pět ze svých bratrů a představil je faraonovi.
„Jaké máte zaměstnání?“ zeptal se jich farao.
„Tvoji služebníci jsou pastevci,“ odpověděli mu. „Jak my, tak naši otcové.“ Načež faraonovi řekli: „Přišli jsme do této země jako přistěhovalci, neboť v Kanaánu panuje krutý hlad a pro stáda tvých služebníků tam není pastva. Prosíme, nech své služebníky bydlet v gošenském kraji.“
Farao pak promluvil s Josefem: „Přišli k tobě tvůj otec a tví bratři. Nuže, egyptská země leží před tebou! Usaď svého otce a bratry na nejlepším kusu země; ať bydlí v kraji Gošen. A znáš-li mezi nimi zvlášť schopné muže, ustanov je správci mých vlastních stád.“
Potom Josef přivedl svého otce Jákoba. Když ho postavil před faraona, Jákob faraonovi požehnal. Farao se ho zeptal: „Kolik je ti let?“
„Mé putování trvá sto třicet let,“ odpověděl mu Jákob. „Byl to krátký a těžký život. Zdaleka se nevyrovnal putování mých otců.“ Nato Jákob faraonovi požehnal a odešel od něj.
Josef podle faraonova rozkazu usadil svého otce a bratry na pozemcích, které jim věnoval v nejlepší části egyptské země, v kraji Rameses. Tam Josef opatřoval svého otce i bratry chlebem; staral se o celou otcovu rodinu až po ty nejmenší.

Egyptský hlad

V celé zemi panoval tak krutý hlad, že nikde nebyl chléb. Egyptská i kanaánská země byla vyčerpána hladem. Josef tenkrát shromáždil všechny peníze, které se jen v Egyptě a Kanaánu našly, neboť za ně kupovali zrní. Ty peníze Josef odváděl do faraonova domu. A když v Egyptě a Kanaánu došly peníze, přišli všichni Egypťané k Josefovi a řekli: „Dej nám chléb! To máme před tebou umírat, když došly peníze?“
Josef odpověděl: „Dejte mi svůj dobytek, a dám vám za něj chléb, když peníze došly.“ Přiváděli tedy k Josefovi svůj dobytek a Josef jim dával chléb za koně, brav, skot i za osly. Za všechen jejich dobytek je krmil chlebem po celý rok.
A když ten rok uplynul, přišli k němu v dalším roce a řekli: „Nebudeme před svým pánem skrývat, že peníze došly. Také stáda dobytka už patří našemu pánu. Jak pán vidí, nezbylo nám nic než naše tělo a naše půda. To ti máme i s naší půdou umírat před očima? Kup nás i s naší půdou za chléb, a budeme faraonovými otroky! Dej nám osivo, ať zůstaneme naživu a nezemřeme a naše půda ať nezpustne!“
Tak Josef pro faraona skoupil všechnu půdu v Egyptě. Všichni Egypťané totiž prodávali svá pole, neboť na ně doléhal hlad. Všechnu zem tedy získal pro faraona a lid od jednoho konce Egypta ke druhému podrobil nevolnictví. Pouze kněžskou půdu neskoupil, neboť kněží od faraona pobírali stanovené dávky a z těch dávek od faraona žili. Proto své pozemky neprodávali.
Josef tenkrát lidu řekl: „K dnešnímu dni jsem vás i s vaší půdou koupil pro faraona. Zde máte osivo a osejte půdu! Až bude úroda, odevzdáte pětinu faraonovi. Čtyři díly si necháte na osivo pro pole a na jídlo pro sebe, své rodiny a své děti.“
Tehdy zvolali: „Zachránil jsi nám život, pane! Prokazuješ nám laskavost, že smíme být faraonovými otroky!“
Josef tedy vydal o egyptské půdě ustanovení platné až dodnes: pětina patří faraonovi. Pouze kněžská půda faraonovi nepřipadla.

Nepohřbívej mě v Egyptě

Tak se tedy Izrael usadil v egyptské zemi, v kraji Gošen. Nabývali tam majetku a velice se rozplodili a rozmnožili.
Jákob žil v egyptské zemi sedmnáct let a dožil se věku 147 let. Když se přiblížil čas Izraelovy smrti, přivolal svého syna Josefa a řekl mu: „Prokaž mi prosím laskavost a vlož ruku do mého klína na znamení lásky a věrnosti. Prosím, nepohřbívej mě v Egyptě! Až ulehnu ke svým otcům, vynes mě z Egypta a pochovej mě v jejich hrobě.“
„Udělám, co říkáš,“ odpověděl Josef.
On však řekl: „Přísahej!“ A tak mu to odpřisáhl a Izrael se v hlavách svého lůžka poklonil Bohu.

Manases a Efraim

Po nějaké době Josefovi bylo řečeno: „Hle, tvůj otec je nemocný!“ Vzal tedy s sebou své dva syny, Manasese a Efraima. A když bylo Jákobovi řečeno: „Hle, přichází k tobě tvůj syn Josef!“ Izrael se vzchopil a posadil se na lůžku.
Jákob pak Josefovi řekl: „Všemohoucí Bůh se mi ukázal v Luzu v kanaánské zemi, požehnal mi a řekl mi: ‚Hle, způsobím, aby ses rozplodil a rozmnožil. Učiním z tebe svazek národů a tuto zem dám tvému budoucímu semeni do věčného vlastnictví.‘
Nyní tedy přijímám za své oba tvé syny, kteří se ti zde narodili před mým příchodem do Egypta: Efraim a Manases mi budou jako Ruben a Šimeon. Potomci, které zplodíš po nich, budou tví. Pokud jde o jejich dědictví, budou uvedeni pod jménem svých bratrů. Chci to tak proto, že mi Ráchel na cestě z Padanu zemřela. Byli jsme už v kanaánské zemi, zbýval jen kousek cesty do Efraty, a tam jsem ji pohřbil, na cestě k Efratě“ (což je Betlém).
Tehdy si Izrael všiml Josefových synů a zeptal se: „Kdo to je?“
Josef svému otci odpověděl: „To jsou moji synové, které mi zde dal Bůh.“
Řekl tedy: „Přiveď je prosím ke mně, ať jim požehnám.“
(Izraelovy oči už byly zesláblé stářím, takže sotva viděl.) Josef je k němu přivedl a on je líbal a objímal.
Tehdy Izrael Josefovi řekl: „Ani jsem nedoufal, že ještě uvidím tvou tvář, a hle, Bůh dal, že vidím i tvé potomky!“
Josef pak oba syny odvedl z jeho klína a poklonil se tváří k zemi. Pravou rukou postavil Efraima k Izraelově levici a levou postavil Manasese k Izraelově pravici. Izrael však zkřížil ruce a položil svou pravici na hlavu Efraima, který byl mladší, a svou levici na hlavu Manasese, ačkoli ten byl prvorozený.
A takto Josefovi požehnal:

„Bůh, před jehož tváří chodili
mí otcové Abraham a Izák,
Bůh, jenž byl mým pastýřem
po celý můj život až po dnešní den,
Anděl, jenž mě ze všeho zlého vykoupil,
nechť požehná těmto chlapcům.
Nechť mé jméno díky nim dál zní,
tak jako jméno mých otců Abrahama a Izáka,
a nechť se na zemi jak potěr rozmnoží!“

Když ale Josef spatřil, že jeho otec položil pravici na Efraimovu hlavu, nelíbilo se mu to. Vzal tedy otcovu ruku, aby ji přenesl z Efraimovy hlavy na Manasesovu, a řekl svému otci: „Tak ne, otče. Tenhle je prvorozený – jemu polož na hlavu svou pravici!“
Jeho otec to však odmítl: „Vím, synu, vím. I z něho vzejde lid, i on se rozroste. Jeho mladší bratr se však rozroste víc než on a z jeho semene vzejde celé množství národů.“ Toho dne jim požehnal slovy:

„Tvým jménem bude žehnat Izrael:
‚Dej Bůh, abys byl jako Efraim a Manases!‘“

A tak dal Izrael přednost Efraimovi před Manasesem.
Potom řekl Josefovi: „Hle, já už umírám, ale Bůh bude s vámi a přivede vás zpět do země vašich otců. Tobě pak odkazuji o jeden díl země víc než tvým bratrům – Šechem, který jsem získal z rukou Emorejců svým mečem a lukem.“

Jákobova závěť

Jákob tenkrát svolal své syny:

„Sejděte se, ať vám oznámím,
co vás potká ve dnech budoucích.
Shromážděte se a slyšte, synové Jákobovi,
naslouchejte svému otci Izraelovi:

Rubene, tys můj prvorozený,
mé síly a mého mužství první plod:
přední co do vznešenosti,
přední co do moci.
Jak voda vzkypěl jsi –
ztratil jsi prvenství!
Do ložnice svého otce vstoupil jsi,
mé lože odvážil ses poskvrnit.

Šimeon a Levi, to jsou bratři;
jejich meče jsou kruté nářadí.
Do jejich rady nevstupuj, duše má,
k jejich spolku se nepřidávej, slávo má!
Vždyť pobili muže ve svém hněvu,
zmrzačili býky ve svém rozmaru.
Zlořečený jejich hněv, že je tak prudký,
a jejich prchlivost, že je tak krutá!
Rozdělím je v Jákobovi,
v Izraeli je rozptýlím.

Judo, tebe tví bratři budou chválit,
tvá ruka na šíji tvých nepřátel!
Synové tvého otce
ať před tebou se sklánějí.
Mladý lev je Juda;
svou kořistí jsi vzrostl, synu můj!
Schoulil se, jako lev ulehl,
jako lvice – kdo přiměje ho vstát?
Vůdcovská hůl nevzdálí se od Judy,
žezlo v jeho klíně zůstane,
než přijde Ten, jemuž náleží
a jehož budou poslouchat národy.
K vinnému keři přiváže oslíka,
k ušlechtilé révě oslátko své.
Ve víně své roucho vypere,
v krvi hroznů svůj šat.
Jeho oči se nad víno třpytí,
zuby jeho nad mléko bílé jsou.

Zabulon u mořského břehu bydlí,
pro lodi bude přístavem,
až k dalekému Sidonu se přivine.

Isachar je osel houževnatý,
mezi ohradami ležící.
Až uvidí odpočinek, jak dobrý je,
a zemi, jak je líbezná,
hřbet sehne, aby břímě nosil,
stane se nevolníkem, otrokem!

Dan soudit bude lid svůj
jako jeden z kmenů Izraele.
Hadem na cestě bude Dan,
růžkatou zmijí na stezce,
jež koně uštkne do paty
a jezdec se skácí zpět.
Ó Hospodine, čekám na tvé spasení!

Gád – horda se na něj nahrne,
on se však v patách vrhne za ní.

Ašer bude mít tučný pokrm,
královské lahůdky obstará.

Neftalí je laň vypuštěná,
jež vrhá krásné kolouchy.

Josef je ratolest plodná,
plodná ratolest nad pramenem,
jejíž výhonky se po zdi pnou.
Zraňovali ho, stříleli,
lukostřelci jej stíhali.
Pevný však zůstal jeho luk,
přijaly sílu paže rukou jeho
z rukou Mocného Jákobova.
Odtud je Pastýř, Kámen Izraelův –
od Boha tvého otce, jenž ti pomůže.
Všemohoucí kéž požehná tě
požehnáním nebes nahoře,
požehnáním propasti ležící dole,
požehnáním prsou jakož i lůna!
Požehnání tvého otce překonala
požehnání mých rodičů
až k vrcholům věčných návrší.
Na hlavu Josefovu nechť přijdou,
na temeno vyvoleného z bratří!

Benjamín jako dravý vlk
ráno úlovek bude žrát
a večer svou kořist rozdělí.“

Toto je všech dvanáct izraelských kmenů a takto k nim jejich otec promluvil, když jim žehnal. Každému z nich udělil požehnání, jaké mu patřilo.

Pochovejte mě k mým otcům

Potom jim přikázal: „Až budu připojen ke svému lidu, pochovejte mě k mým otcům do jeskyně na poli Efrona Chetejského, do jeskyně na poli Makpela, která leží v kanaánské zemi naproti Mamre, na poli, jež Abraham koupil od Efrona Chetejského jako své vlastní pohřebiště. Tam pochovali Abrahama i jeho ženu Sáru, tam pochovali Izáka i jeho ženu Rebeku a tam jsem pochoval Léu. To pole i s jeskyní, která je na něm, je koupeno od Chetových synů!“
A když Jákob dokončil tyto příkazy svým synům, stáhl nohy zpět na lůžko, vydechl naposled a byl připojen ke svému lidu.
Josef se vrhl na otcovu tvář, skrápěl ji slzami a líbal ho. Potom Josef přikázal lékařům, kteří mu sloužili, aby jeho otce nabalzamovali. Lékaři balzamovali Izraele plných čtyřicet dní (tak dlouho totiž trvá balzamování) a Egypťané za něj drželi smutek po sedmdesát dní.
Když uplynula doba jeho oplakávání, promluvil Josef k faraonovu dvoru: „Prokažte mi prosím laskavost a předneste faraonovým uším mou prosbu. Můj otec mě zavázal přísahou a řekl: ‚Hle, už umírám. Pochovej mě v mé hrobce, kterou jsem si vytesal v kanaánské zemi!‘ Proto mi prosím dovol odejít. Jakmile svého otce pohřbím, vrátím se zpět.“
Farao odpověděl: „Jdi a pohřbi svého otce podle přísahy, jíž tě zavázal.“
Josef se tedy vydal pohřbít svého otce a doprovázelo jej celé faraonovo služebnictvo, jeho přední dvořané i všichni egyptští hodnostáři. Šla také celá Josefova rodina, jeho bratři a rodina jeho otce – jen své děti, svůj brav a skot zanechali v gošenském kraji. Jely s nimi i vozy s jezdci; byl to velkolepý průvod.
Když pak dorazili ke Goren-atadu poblíž Jordánu, dali se do hlubokého a bolestného truchlení. Po sedm dní tam Josef pořádal smuteční slavnost za svého otce. Když kananejští obyvatelé země viděli tu smuteční slavnost v Goren-atadu, řekli: „To mají Egypťané hluboký smutek!“ A tak to místo poblíž Jordánu dostalo jméno Abel-micrajim, Smutek Egypta.
Jákobovi synové s otcem naložili, jak jim přikázal. Přinesli ho do kanaánské země a pochovali ho v jeskyni na poli Makpela naproti Mamre, na poli, jež Abraham koupil od Efrona Chetejského jako své vlastní pohřebiště. Po otcově pohřbu se Josef vrátil do Egypta a s ním i jeho bratři a všichni, kdo s ním šli pochovat jeho otce.

Odpusť nám

Když si pak Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Co když nás Josef stále nenávidí? Určitě se nám pomstí za všechno zlé, co jsme mu provedli!“ Vzkázali tedy Josefovi: „Tvůj otec nám před smrtí přikázal: ‚Toto řekněte Josefovi: Prosím tě, odpusť svým bratrům jejich provinění, jejich hřích a všechno zlé, co ti provedli.‘ Prosíme tě tedy, odpusť nám, služebníkům Boha tvého otce, naše provinění.“ Josef se při těch slovech rozplakal.
Tehdy jeho bratři šli a padli před ním se slovy: „Hle, jsme tvoji služebníci!“
Josef jim však řekl: „Nebojte se, copak mne máte za Boha? Zamýšleli jste proti mně zlé věci; Bůh to však zamýšlel k dobrému, aby se stalo, co dnes vidíte – aby byl zachráněn život mnoha lidí. Už se tedy nebojte, postarám se o vás i o vaše děti!“ Tak je utěšoval a mluvil s nimi laskavě.

Bůh vás odsud vyvede

Josef tedy bydlel v Egyptě spolu s rodinou svého otce a dožil se věku 110 let. Viděl Efraimovy syny až do třetího pokolení a syny Manasesova syna Machíra přijal na svůj klín.
Nakonec Josef řekl svým bratrům: „Já umírám, ale Bůh k vám obrátí zřetel a vyvede vás odsud do země, kterou s přísahou zaslíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi!“ Tehdy Josef zavázal syny Izraele přísahou: „Až k vám Bůh obrátí zřetel, vyneste mé kosti odsud!“
Josef zemřel ve věku 110 let. Nabalzamovali ho a uložili v Egyptě do rakve.
obrázek na pozadí